Diskuse (5)

Otázka:

Mohl bych položit profesoru Jungovi velmi elementární otázku: mohl byste nám podat definici neurózy?

Profesor Jung:

Neuróza je disociace osobnosti způsobená existencí komplexů. Mít komplexy je samo o sobě normální; jestliže jsou však komplexy inkompatibilní, pak ta část osobnosti, která je příliš protikladná vůči vědomé části, se odštěpí. Jestliže odštěpení zasáhne organickou strukturu, disociace je psychózou - schizofrenním stavem, jak naznačuje výraz. Každý komplex pak žije svou vlastní existenci a není již osobnosti, která je spojuje dohromady.

Protože odštěpené komplexy jsou nevědomé, nalézají pouze nepřímé způsoby vyjádření, to jest skrze neurotické symptomy. Namísto toho, aby člověk trpěl psychologickým konfliktem, trpí neurózou. Jakákoli inkompatibilita charakteru může způsobit disociaci a příliš velké rozštěpení například mezi myslící a citovou funkcí je již lehká neuróza. Když se v dané věci zcela neshodujete sám se sebou, blížíte se neurotickému stavu. Představa psychické disociace je nejobecnější a nejopatrnější způsob, jakým mohu definovat neurózu. Samozřejmě, že nepokrývá symptomatologii a fenomenologii neurózy; je to jen nejobecnější psychologická formulace, jakou jsem schopen poskytnout.

Dr. H. G. Baynes:

Řekl jste, že přenos nemá v analýze žádnou praktickou hodnotu. Není možné mu dát teleologickou hodnotu?

Profesor Jung:

Neřekl jsem to tolika slovy, ale teleologická hodnota přenosu se stává zřejmou z analýzy jeho archetypických obsahů. Jeho účelová hodnota se jeví také v tom, co jsem řekl o přenosu jako o funkci kompenzace za nedostatek raportu mezi analytikem a pacientem - přinejmenším jestliže člověk předpokládá, že je to pro lidské bytosti normální, aby byly navzájem en rapport. Samozřejmě, že bych si dovedl představit, že nějaký introvertovaný filozof si spíše myslí, že lidé nemají žádné kontakty. Například Schopenhauer říká, že lidský egoismus je tak obrovský. že člověk je schopen zabít svého bratra proto, aby si natřel své boty bratrovým tukem.

Dr. Henry V. Dicks:

Myslím, že můžeme tedy předpokládat, profesore Jungu, že považujete vypuknutí neurózy za jakýsi pokus o autoterapii, za jakýsi pokus kompenzaci pomocí vystoupení inferiorní funkce?

Profesor Jung:

Zcela správně.

Dr. Dicks:

Mám tomu tedy rozumět tak, že vypuknutí neurotického onemocnění je z hlediska lidského vývoje něčím prospěšným?

Profesor Jung:

Je tomu tak a jsem rád, že jste tuto myšlenku nadhodil. Je to skutečné můj názor. Nejsem vůbec pesimista, co se týče neuróz. V mnohých případech musíme říci, "Chvála bohu, že se dokázal rozhodnout být neurotickým." Neuróza je skutečně jakýmsi pokusem o autoterapii, právě tak jako každá somatická nemoc je zčásti jakýmsi pokusem o sebevyléčení. Nemůžeme již chápat nemoc jako nějaké ens per se (bytost o sobě), jako něco odděleného, jak se to předpokládalo ještě donedávna. Moderní medicína - například interní lékařství - pojímá Nemoc jako systém, který se skládá ze škodlivého faktoru a léčivého ;,faktoru. Je to přesně totéž jako u neurózy. Je to pokus seberegulujícího psychického systému o znovuobnovení rovnováhy a neliší se od funkce snů - jenomže je poněkud silnější a drastičtější.

Dr. J. A. Hadfield:

Mohl by nám profesor Jung poskytnout stručný přehled techniky aktivní imaginace?

Profesor Jung:

O tomto tématu jsem vám dnes opravdu chtěl povídat v souvislosti s analýzou toledského snu, takže jsem velmi rád, že se ho mohu chopit, Jistě si představíte, že vám nebudu moci předložit žádný empirický materiál, ale snad se mi podaří poskytnout vám jakousi představu o této metodě. Myslím, že nejlépe bude, když vám řeknu o případu, kde bylo velmi obtížné naučit pacienta tuto metodu.

Léčil jsem jednoho mladého umělce, který měl obrovské potíže s pochopením toho, co jsem myslel aktivní imaginací. Vyzkoušel všechno možné, ale nemohl na to přijít. Potíž s ním byla v tom, že nedovedl myslet. Hudebníci, malíři a umělci všech druhů často nedovedou vůbec myslet, protože nikdy úmyslně nepoužívají svůj mozek. Mozek tohoto muže pracoval rovněž vždy sám o sobě; měl své umělecké imaginace a on ho nedovedl použít psychologicky, takže nemohl pochopit. Poskytl jsem mu spoustu možností, aby to zkusil a on vyzkoušel všechny možné kousky. Nemohu vám vyprávět, co všechno dělal, ale řeknu vám, jak se mu nakonec podařilo použít psychologicky své imaginace.

Žiji mimo město a aby se ke mně dostal, musel jezdit vlakem. Vlak vyjíždí z malého nádraží a na stěně toho nádraží byl plakát. Pokaždé, když čekal na vlak, díval se na ten plakát. Plakát byl reklama na Mürren v Bernských Alpách, barvitý obrázek vodopádů se zelenou loukou a kopcem uprostřed a na tom kopci bylo několik krav. Tak tam seděl a zíral nu plakát a přemýšlel o tom, že nemůže přijít na to" co jsem myslel aktivní imaginací. A jednoho dne si pomyslel, "Možná bych mohl začít fantazií o tomto plakátě. Mohl bych si například představovat, že jsem sám na plakátě, že krajina je skutečná a já bych mohl vyjít nahoru na kopec mezi krávy a potom se podívat dolů na druhou stranu a pak třeba uvidím, co je za tím kopcem."

Šel schválně kvůli tomu na nádraží a představoval si, že je v tom plakátě. Viděl louku a cestu a šel nahoru do kopce mezi krávami a potom vystoupil na vrcholek a díval se dolů a tam byla zase louka. svažovala se dolů a pod ní byl jakýsi živý plot se schůdky přes plut. A tak sešel dolů a schůdky přes plot a tam byla malá stezka, která se vinula údolím a kolem skály, a když tu skálu obešel, byla tam kapličku s pootevřenými dveřmi. Pomyslel si. že by rád vešel. a tak vrazil do dveří a vstoupil a tam na oltáři ozdobeném pěknými květy stála dřevěná socha Matky Boží. Podíval se na její tvář a v tom okamžiku zmizelo za oltářem něco se špičatýma ušima. Pomyslel si, "Oh, vždyť je to celé nesmysl," a celá fantazie ihned zmizela.

Šel pryč a řekl si, "Zase jsem nepochopil, co je to aktivní imaginace." A pak najednou ho napadla myšlenka, "Hm, snad to tam skutečně bylo; možná, že ta věc za Matkou Boží, ta věc se špičatýma ušima, která zmizela jako blesk, se doopravdy stala." Proto si řekl, "Zkusím to všechno znovu jako na zkoušku." A tak si představil, že je zpátky na nádraží, dívá se na plakát a znovu se mu zdálo, že jde do kopce. A když přišel k vrcholu kopce, byl zvědavý, co uvidí na druhé straně. A byl tam živý plot a přes plot schůdky a kopec svažující se dolů. Řekl si, "Nuže, zatím je to dobré. Věci se zřejmě od té doby nezměnily." A obešel skálu a byla tam kaplička. Řekl, "Tady je kaplička, není to aspoň iluze. Je to všechno zcela v pořádku." Dveře byly otevřené a on byl zcela spokojen. Chvilku váhal a potom řekl, "Teď, když poodstrčím ty dveře a uvidím Madonu na oltáři, pak by ta věc se špičatýma ušima měla skočit dolů za Madonu a když neskočí, potom je to celé nesmysl!" A tak dveře poodstrčil a podíval se - všechno tam bylo a ta věc skočila dolů tak jako předtím a on byl pak přesvědčen. Od té doby měl klíč a věděl, že se může spolehnout na svou imaginaci a tak se naučil ji užívat.

Není čas na to, abych vám vyprávěl o vývoji jeho obrazů ani o tom, jak ostatní pacienti dospěli k této metodě. Protože se k tomu každý dostává samozřejmě svým vlastním způsobem. Mohu se jen zmínit, že to může být také sen nebo imprese hypnagogického charakteru, odkud může začít aktivní imaginace. Dávám raději přednost výrazu "imaginace" před "fantazií", protože je mezi těmi dvěma rozdíl, který měli na mysli staří lékaři, když říkali, že "opus nostrum", naše dílo by se mělo dělat "per veram imaginationem et non phantastica" - tedy pomocí opravdové imaginace a ne fantastické. Jinými slovy, když si uvědomíte správný význam této definice, fantazie je pouhý nesmysl - fantazma - pomíjivý dojem; ale imaginace je aktivní, smysluplný výtvor. A to je přesně rozlišení, kterého používám také já.

Fantazie je více nebo méně váš vlastní vynalez a zůstává na povrchu osobních věcí a vědomých očekávání. Ale aktivní imaginace, jak označuje termín, znamená, že obrazy mají svůj vlastní život a že symbolické události se vyvíjejí podle své vlastní logiky - samozřejmě jen tehdy, jestliže váš vědomý rozum nezasahuje. Začínáte soustředěním na nějaký počáteční bod. Uvedu příklad ze své vlastní zkušenosti. Když jsem byl malý chlapec, měl jsem jednu staropanenskou tetu, která žila v hezkém staromódním domě. Byl plný krásných barevných rytin. Mezi nimi byl i obraz mého dědečka z matčiny strany. Byl jakýmsi druhem biskupa a byl zobrazen, jak vychází ze svého domu a stojí na malé terase. Z terasy vedly schody se zábradlím dolů na chodník vedoucí ke katedrále. Měl na sobě všechny insignie a stál tam nahoře na terase. Každou neděli dopoledne jsem směl navštívit svou tetu a tehdy jsem si klekl na židli a díval se na ten obraz, dokud dědeček nesestoupil po schodech. A moje teta pokaždé říkávala, "Ale miláčku, vždyť on nechodí, on tam stále stojí." Ale já jsem věděl, že jsem ho viděl scházet dolů.

Vidíte, jak se může stát, že se obraz začne hýbat. A stejným způsobem, když se soustředíte na vnitřní obraz, začne se pohybovat, obraz se začne obohacovat detaily, hýbe se a rozvíjí. Pokaždé mu přirozeně nedůvěřujete a jste toho mínění, že jste si to jen vymysleli, že je to jen váš vlastní výmysl. Musíte ale tyto pochybnosti překonat, protože to není pravda. S naší vědomou psýché dovedeme vyprodukovat skutečně jen velmi málo. Jsme ustavičně závislí na věcech, které doslova spadnou do našeho vědomí; proto jim v němčině říkáme Einfälle (nápady). Kdyby se například mému nevědomí zlíbilo nedávat mi myšlenky, nemohl bych pokračovat ve své přednášce, protože bych nebyl s to vymyslet další krok. Všichni znáte tu zkušenost, kdy chcete říct jméno nebo slovo, které dobře znáte a jednoduše si ho nemůžete vybavit; ale o něco později vám samo vytane v paměti. Jsme zcela závislí na dobrotivé spolupráci našeho nevědomí. Když nespolupracuje, jsme úplně ztraceni. Proto jsem přesvědčen, že pomocí vědomé vynalézavosti toho nemůžeme mnoho docílit; přeceňujeme sílu úmyslu a vůle. A tak když se soustředíme na vnitřní obraz a když jsme natolik opatrní, abychom nepřerušili tok událostí, vyprodukuje naše nevědomí sled obrazů, které tvoří úplný příběh.

Vyzkoušel jsem tuto metodu s mnoha pacienty po mnoho let a vlastním velkou sbírku takových "děl". Je to nesmírně zajímavé pozorovat tento proces. Samozřejmě, že nepoužívám aktivní imaginace jako panacea - všeléku; musí existovat jednoznačná indikace pro to, že tato metoda je pro jedince vhodná a existuje množství pacientů, u nichž by bylo nevhodné tuto metodu jim vnucovat. Ale v pozdějších stadiích analýzy nahrazuje často objektivizace obrazů sny. Obrazy anticipují sny a tak se snový materiál postupně ztrácí. Nevědomí se snižuje potud, pokud se k němu vztahuje vědomá psýché. Potom dostanete všechen materiál v tvořivé formě a to má velké výhody před snovým materiálem. Urychluje to proces zrání, protože analýza je procesem zrychleného zrání. Tato definice není mým vlastním vynálezem, termín vymyslel starý profesor Stanley Hall.

Protože aktivní imaginací je všechen materiál tvořen ve vědomém stavu psýché, je tento materiál mnohem ucelenější než sny se svým neurčitým jazykem. A obsahuje toho mnohem více než sny; jsou v něm například citové hodnoty a je možno ho cítěním posuzovat. Velmi často sami pacienti cítí, že určitý materiál obsahuje tendenci k viditelnosti. Řeknou například, "Ten sen byl tak působivý, kdybych jen uměl malovat, pokusil bych se vyjádřit jeho atmosféru." Nebo cítí, že určitá myšlenka by neměla být vyjádřena racionálně ale v symbolech. Nebo jsou uchváceni nějakou emocí, která - kdyby se jí dala forma - dala by se vysvětlil atd. A tak začínají kreslit, malovat nebo ztvárňovat plasticky své obrazy a ženy někdy tkají. Měl jsem dokonce jednu nebo dvě ženy, které tančily své nevědomé postavy. Samozřejmě, že se to dá vyjádřit také psaním.

Mám spoustu dlouhých sérií takových obrazů. Poskytují obrovské množství archetypického materiálu. Právě teď k některým z nich vypracovávám historické paralely. Srovnávám je s obrazovým materiálem vytvořeným v podobných pokusech v minulých stoletích, zvláště v raném středověku. Určité prvky symboliky sahají až do Egypta. Na Východě nalézáme řadu zajímavých paralel k našemu nevědomému materiálu, dokonce i co se týče nejmenších detailů. Tato srovnávací práce nám poskytuje nejcennější vhled do struktury nevědomí. Potřebné paralely musíte poskytnout také pacientům, samozřejmě ne takovým složitým způsobem, jako kdybyste je předkládali ve vědecké studii, ale v té míře, jak každý jedinec potřebuje, aby porozuměl svým archetypickým obrazům. Protože může pochopit jejich skutečný význam jen tehdy, když nejsou jen podivnou subjektivní zkušeností bez jakýchkoli vnějších souvislostí, ale typickým, stále se objevujícím vyjádřením objektivních faktů a procesů lidské psýché. Objektivizací svých neosobních obrazů a pochopením jejich inherentních myšlenek je pacient schopen zpracovat všechny hodnoty svého archetypického materiálu. Potom se skutečně může vidět a nevědomí se mu stane srozumitelným. Navíc má na něho tato práce určitý účinek. Cokoli do ní vložil, pracuje zpětně na něm a vytváří změnu postoje, kterou jsem se pokusil definovat, když jsem se zmiňoval o ne-já centru (v angl.: the non ego- centre; v něm. Nicht-Ich-Zentrum, pozn. překl.).

Uvedu vám zajímavý příklad. Měl jsem případ, muže z univerzity, velmi jednostranného intelektuála. Jeho nevědomí se zneklidnilo a zaktivizovalo; a tak se produkovalo do jiných lidi, kteří se jevili jako nepřátelé tohoto muže a on se cítil strašně osamělý, protože každý se zdál být proti němu. Tak začal pít. aby zapomněl na své starosti, ale stal se velmi podrážděným a v těchto náladách začínal hádky s jinými lidmi. Několikrát měl velmi nepříjemná střetnutí a jednou byl vyhozen z restaurace a dostal výprask. Podobných incidentů byla řada. Potom se však staly věci opravdu příliš nesnesitelné, a tak přišel ke mně, aby se zeptal na radu, co má dělat. V tomto rozhovoru jsem o něm získal velmi zřetelný dojem: viděl jsem, že je přímo nabitý archaickým materiálem, a tak jsem si řekl, "Teď udělám velmi zajímavý experiment, abych dostal materiál úplně čistý, abych ho nijak neovlivnil, a proto se ho nebudu dotýkat." Poslal jsem ho k lékařce, která byla tehdy začátečnice a o archetypickém materiálu toho moc nevěděla. Tak jsem si byl absolutně jistý, že s ním nebude hýbat. Pacient byl na tom tak špatně, že se mému návrhu nebránil. Tak s ní pracoval a dělal vše, co mu řekla.

Řekla mu, aby pozoroval své sny a on je všechny pečlivě zapsal od prvního až do posledního. Nyní mám od něho série asi třinácti set snů. Obsahují nejúžasnější série archetypických obrazů. A celkem přirozeně. i když mu to nikdo neřekl, začal malovat řadu obrázků, které viděl ve svých snech, protože cítil, že jsou velmi důležité. A touto prací na svých snech a těchto obrazech dělal přesně stejnou práci, jakou dělají jiní pacienti pomocí aktivní imaginace. Dokonce si sám pro sebe vynalezl aktivní imaginaci, aby mohl vyřešit některé nejspletitější problémy, které mu předkládaly jeho sny, jako například jak vyvážit obsahy kruhu a více podobných věcí. Zpracoval problém perpetua mobile, a to nikoliv bláznivým způsobem, ale symbolickým způsobem. Pracoval na všech problémech, o které se tak zajímala středověká filozofie a o nichž naše racionální mysl říká, "Je to všechno nesmysl." Taková věta jen ukazuje, že nechápeme. Oni chápali; my jsme ti blázni, oni ne.

Během této analýzy, která ho provedla asi první čtyřstovkou snů, nebyl v mé péči. Po prvním rozhovoru jsem ho osm měsíců vůbec neviděl. Pět měsíců pracoval s tou lékařkou a potom pracoval tři měsíce úplně sám a pokračoval v pozorování svého nevědomí s pečlivou přesností. V tomto ohledu byl velmi nadaný. Na závěr se mnou měl asi po dva měsíce řadu rozhovorů. Ale nemusel jsem mu příliš vysvětlovat symboliku.

Účinek této práce s jeho nevědomím byl ten, že se z něho stal zcela normální rozumný člověk. Přestal pít, úplně se adaptoval a stal se v každém ohledu úplně normálním. Příčina toho je zcela zjevná: tento muž - nebyl ženatý - žil velmi jednostranným intelektuálním způsobem a přirozeně měl také určité touhy a potřeby. Ale s ženami neměl vůbec žádné štěstí, protože neměl vůbec diferencované cítění. A tak jednou ze sebe udělal před ženami blázna a ony samozřejmě s ním neměly žádnou trpělivost. K mužům se choval velmi nepříjemně, takže byl strašně osamělý. Ale teď našel něco, co ho fascinovalo; našel nové centrum zájmu. Brzy objevil, že jeho sny poukazují na něco velmi významného a smysluplného, a proto se probudil celý jeho intuitivní i vědecký zájem. Namísto toho, aby se cítil jako ztracená ovce, si pomyslel. "Ach, když skončím večer svou práci, půjdu do své pracovny a pak uvidím, co se stane. Budu pracovat na svých snech a objevím pak mimořádné, výjimečné věci." A tak tomu bylo. Samozřejmě, že racionální úsudek by řekl, že prostě zapadl hluboko do svých fantazií. Ale to vůbec nebyl jeho případ. Udělal kus tvrdé práce na svém nevědomí a své obrazy vědecky propracoval. Když za mnou po třech měsících přišel poté, co byl sám, byl už téměř normální. Jen se pořád cítil nejistý; měl starosti, protože nemohl porozumět některému materiálu, který vyhrabal z nevědomí. Zeptal se mne na radu a já jsem mu dal velmi opatrně několik náznaků týkajících se jejich významu, ale jen potud, abych mu pomohl pokračovat dále v práci a dokončit ji.

Koncem tohoto roku uveřejním výběr z jeho prvních čtyř set snů, kde ukazuji vývoj jen jediného motivu, ústředního motivu těchto archetypických obrazů. Později bude k dispozici anglický překlad a budete potom mít příležitost vidět, jak tato metoda funguje v případě, kterého jsem se naprosto nedotkl a bez jakýchkoli jiných vnějších vlivů. Je to udivující série obrazů a skutečně ukazuje, co dovede aktivní imaginace. Chápete jistě, že v tomto případě to byla jen částečně metoda vedoucí k objektivizaci obrazů plastickou formou, protože řada symbolů se objevila přímo ve snech; avšak stejně to ukazuje druh atmosféry, kterou dovede aktivní imaginace vytvořit. Mám pacienty, kteří večer co večer pracují na těchto obrazech, malují a ztvárňují svá pozorování a prožitky. Práce je fascinuje; je to fascinace, kterou archetypy vždy vykonávají na vědomí. Ale jejich objektivizací se odvádí nebezpečí, že zaplaví vědomí a může se rozvinout jejich pozitivní účinek. Je téměř nemožné definovat tento účinek v racionálních termínech; je to určitý druh magického účinku, to jest jakýsi sugestivní vliv, který přechází z obrazů na jedince a tímto způsobem se jeho vědomí rozšiřuje a mění.

Bylo mi řečeno, že Dr. Bennet přinesl nějaké kresby od jednoho pacienta. Byl by tak laskav a ukázal by je?

Obrázek (obr. 14) má znázorňovat nádobu nebo vázu. Samozřejmě je to vyjádřeno velmi nešikovně a je to pouhý pokus, náčrt vázy nebo nádoby. Motiv nádoby je sám o sobě archetypickým obrazem, který má určitý význam a z toho obrázku mohu vyvodit, jaký je tento význam. Nádoba je nástroj, který obsahuje nějaké věci. Obsahuje například tekutiny a zabraňuje jejich rozptýlení. Naše německé slovo pro nádobu je Gefäss, což je podstatné jméno od fassen, což znamená pojmout, obsahovat, uchopit, zadržet, uchovat. Slovo Fassung znamená pojetí a také metaforicky klidnou mysl, jasný stav mysli, zůstávat duchapřítomný. Takže nádoba na obrázku naznačuje pohyb obsahu za účelem sebrání a držení pospolu. Musíte něco držet pohromadě, co by se jinak rozpadlo. Ze způsobu, jakým je utvořen tento obraz a z určitých jeho rysů je zřejmé, že psychologie tohoto člověka obsahuje řadu neslučitelných, nestejnorodých prvků. Je to obrázek charakteristický pro schizofrenní stav. Vůbec tento případ neznám, ale Dr. Bennet potvrzuje, že můj závěr je správný. Vidíte tyto nestejnorodé oddělené prvky na celém obrázku; je tam spousta věcí, které nejsou motivovány a které nepatří k sobě. Navíc vidíte zvláštní linie rozdělující pole. Tyto linie jsou charakteristické pro schizofrenní mentalitu; nazývám je liniemi zlomu. Když schizofrenik maluje obraz sebe samého, vyjadřuje přirozeně schizofrenní rozštěp ve své vlastní duševní struktuře a tak najdete tyto linie zlomu, které často vedou přímo přes určitou figuru, jako linie lomu v nějakém zrcadle. V tomto obrázku figury samy nevykazují žádné linie lomu; ty pouze probíhají přes celé pole.

Obr. 14 Kresba pacienta

Tento člověk se tedy snaží posbírat všechny nestejnorodé, oddělené prvky do nádoby. Nádoba je myšlena jako schránka pro celou jeho bytost, pro všechny inkompatibilní jednotky. Kdyby se je snažil sebrat do svého ega, byl by to nemožný úkol, protože ego může být identické jen s jednou částí současně. A tak symbolem nádoby naznačuje, že se snaží najít nějakou schránku na všechno, a proto poukazuje na non-ego centrum tím balónem nebo koulí uprostřed.

Obrázek je pokus o autoterapii. Osvětluje všechny rozdělené nesourodé prvky a také se je snaží dát dohromady do této nádoby. Představ, schránky, nádoby je archetypickou myšlenkou. Naleznete ji všude a je jedním z ústředních motivů nevědomých obrazů. Je to myšlenka magického kruhu, který je nakreslen kolem něčeho, čemu se musí zabránit, aby neuniklo nebo co musí být chráněno proti nepřátelským vlivům. Magický kruh jako apotropaické kouzlo je archaická myšlenka, kterou stále ještě nalézáte ve folklóru. Když například člověk kope poklad, nakreslí kolem pole magický kruh, aby odehnal ďábla. Když byl vyměřován půdorys města, bývalo zvykem vykonávat rituální chůzi nebo jízdu kolem obvodu, aby se ochránilo vyhrazené místo. V některých švýcarských vesnicích existuje stále ještě zvyk, kdy kněz a městská rada jezdí kolem polí, když je udělováno požehnání k ochraně úrody. Ve středu magického kruhu nebo posvátného okrsku bývá chrám. Jedním z nejpodivuhodnějších příkladů této myšlenky je chrám Borobudur na Jávě. Cesta kolem, circumambulantio je udělána do spirály; poutníci kráčejí kolem postav všech různých Buddhových životů, než přijdou na vrcholek, kde je neviditelný Buddha, Buddha, který má teprve přijít. Půdorys Borobuduru je kruh uvnitř čtverce. Této struktuře se v sanskrtu říká mandala. To slovo znamená kruh, lépe řečeno magický kruh. Na Východě najdete mandalu nejen jako půdorys chrámů, ale jako obrazy v chrámech nebo nakreslenou v den určitých náboženských slavností. V samém středu mandaly je bůh nebo symbol božské energie, diamantový blesk. Kolem tohoto nejvnitřnějšího kruhu je křížová chodba se čtyřmi branami. Pak přichází zahrada a kolem ní je další kruh, který tvoří vnější obvod.

Symbol mandaly má přesně tento význam posvátného místa, onoho temenos k ochraně středu. A je to symbol, jenž je jedním z nejdůležitějších motivů při objektivizaci nevědomých obrazů.s8) Je to prostředek k ochraně centra osobnosti před tím, aby bylo vytaženo ven a ovlivňováno z vnějška.

Tento obraz pacienta Dr. Benneta je pokusem nakreslit takovou mandalu. Má centrum a obsahuje všechny psychické prvky a váza by představovala magický kruh, temenos, kolem kterého pacient musí vykonávat circumambulantio. Pozornost se proto zaměřuje na centrum a současně jsou pozorovány všechny rozdělené prvky a je učiněn pokus je sjednotit. Circumambulantio se vždycky mělo dělat ve směru hodinových ručiček. Když se někdo otočil na opačnou stranu, bylo to velmi nepříznivé. Myšlenka circumambulantia v tomto obrázku je pacientovým prvním pokusem najít centrum a schránku pro svou celou psýché. Ale nedaří se mu to. Kresba není vyvážená a váza se převrací. Dokonce se převrací nalevo, na stranu nevědomí. Takže nevědomí je stále příliš mocné. Chce-li pacient, aby jeho apotropaické kouzlo účinkovalo, musí to udělat jiným způsobem. Uvidíme, co udělá v dalším obrázku.

Obr. 15 Kresba pacienta

V tomto obrázku (obr. 15) se pokouší o symetrii. Nyní jsou tyto nestejnorodé a rozdělené, monstrózní věci, které nemohl předtím uchopit, posbírány a asimilovány do příznivějších, méně patologických forem. Je nyní schopen shromáždit živé jednotky svého nevědomí ve formě hadů do posvátné vázy. A váza stojí pevně, nepřevrací se a zlepšil se její tvar. Doposud se mu nepodařilo uskutečnit svůj záměr; ale aspoň je s to dát svým zvířatům nějakou formu. Jsou to všechno zvířata podsvětí, ryby, které žijí v hlubinách moře a hadi temnot. Symbolizují nižší centra jeho psychologie, sympatický systém. Nejpozoruhodnější věcí je, že sem shromažďuje také hvězdy. To znamená, že do obrázku je zahrnut kosmos, jeho svět. Je to náznak nevědomé astrologie, která je v našich kostech, i když si jí nejsme vědomi. Na vrcholu celého obrazu je personifikace nevědomí, nahá postava animy, která se otáčí zády. Je to typická pozice; na začátku objektivizace těchto obrazů se postava animy často otáčí zády. Na spodku vázy je osm kreseb půlměsíců; měsíc je také symbol nevědomí. Nevědomí muže je měsíční svět, protože je tu noční svět, a ten je charakterizován měsícem a Luna je ženského rodu, protože nevědomí je ženské. Pořád jsou zde ještě linie zlomu, které narušují harmonii. Ale předpokládal bych, že nenastanou-li zvláštní potíže, bude pacient pokračovat pravděpodobně v této konstruktivní linii. Řekl bych, že je zde naděje, že by se z toho mohl úplně dostat. protože objevení animy je spíše pozitivní znamení. Ona je také určitým druhem vázy, protože na začátku ztělesňuje celek nevědomí místo toho, aby bylo roztříštěno do všech rozmanitých jednotek. Pacient se také snaží rozdělit motivy napravo a nalevo, a to naznačuje pokus o vědomou orientaci. Balón nebo koule z prvního obrazu zmizela, ale to není negativní znamení. Celá nádoba je centrum a podařilo se mu napravit převracení vázy, stojí teď pevně na své základně. To vše nasvědčuje, že se skutečně snaží dát se do pořádku.

Ty obrázky by se měly vrátit pacientovi, protože jsou velmi důležité. Můžete dostat kopie; pacienti rádi dělají kopie pro lékaře. Ale lékař by měl nechat originály pacientům, protože se chtějí na ně dívat; a když se na ně dívají, cítí, že je vyjádřeno jejich nevědomí. Objektivní forma působí zpětně na ně a oni jsou okouzleni. Sugestivní vliv obrázku působí na psychologický systém pacienta a vyvolává stejný účinek. který on vložil do obrázku. To je odůvodnění idolů, magického užívání posvátných obrazů, ikon. Vloží své kouzlo do našeho systému a uvedou nás do pořádku za předpokladu, že my sami se vložíme do nich. Když se vložíte do ikony, bude k vám mluvit. Vezměte lámaistickou mandalu. která má v centru Buddhu nebo Šivu, a v té míře, v jaké jste schopni se do ní promítnout, vám odpoví a vejde do vás. Má magický účinek.

Protože tyto obrazy nevědomí vyjadřuji aktuální psychologický stan jedince, můžete je použít pro účely diagnózy. Z takového obrázku můžete přímo říci, kde pacient stojí, zda má schizofrenickou dispozici nebo je pouze neurotik. Můžete dokonce říci, jaká je jeho prognóza. Potřebuje to jen určitou zkušenost, aby vám tyto kresby byly mimořádně prospěšné. Samozřejmě, že je třeba opatrnosti. Člověk by neměl být dogmatický a říkat každému pacientovi, "A teď malujte." Jsou lidé. kteří si myslí, "Léčeni Dr. Junga spočívá v tom, že říká svým pacientům, aby malovali," stejně jako si předtím mysleli, "Rozděluje je na introverty a extroverty a říká, měl byste žít takovým a takovým způsobem, protože patříte k tomu či onomu typu!" To jistě není žádné léčení. Každý pacient je pro lékaře novým problémem a bude ze své neurózy vyléčen jen tehdy, když mu pomůžete najít jeho individuální cestu k vyřešení jeho konfliktů.

Předsedající:

Dámy a pánové, svým potleskem jste vyjádřili něco z toho, co cítíte k Dr. Jungovi. Je to v této řadě přednášek naposledy, co máme tu čest a potěšení a výsadu slyšet profesora Junga. Máme pouze nedokonalé způsoby, jak mu vyjádřit své díky za tyto přednášky, které byly tak podnětné, tak povzbuzující a které nám zanechaly tolik věcí, o kterých můžeme v budoucnosti přemýšlet, věcí, jež jsou pro nás všechny, zvláště pro ty, kdož se zabýváme psychoterapií, nesmírně cenné a podnětné. Myslím si, že to jste měl, pane profesore, v úmyslu a to jste také učinil. My zde na tomto ústavě jsme velmi hrdi na to, že jste nám zde přednášel a všichni - myslím si - chováme naději, že se v krátkém čase opět vrátíte do Anglie, abyste k nám opět promluvil a přiměl nás tím ještě více k přemýšlení o těchto velkých problémech.

(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 175-189)