2. PSYCHICKÁ POVAHA ALCHYMICKÉHO DÍLA
C. MEDITACE A IMAGINACE
Z roku 1612 pocházející Rulandův Lexicon Alchemiae definuje „meditatio“ následovně: „Slovo 'meditatio' se používá, když vedeme vnitřní rozhovor s někým, kdo je ale neviditelný, jakož i vedeme-li po vzývání vnitřní rozhovor s Bohem nebo se sebou nebo se svým dobrým andělem“. Tento „vnitřní rozhovor“ je pro psychology důvěrně známou záležitostí - je to přece podstatná část techniky vypořádání se s nevědomím. Rulandova definice však nade všechnu pochybnost dokazuje, že když alchymisté mluví o „meditari“, nemyslí tím jen přemýšlení, ale spíše vnitřní rozhovor, tedy živý vztah k odpovídajícímu hlasu „druhého“ v nás, totiž nevědomí. Když výše zmíněné hermetické dictum: „A jak všechny věci pocházejí z jednoho meditací jednoho“, používá pojmu meditování, musíme jej asi chápat v tomto 
alchymickém smyslu tvůrčího rozhovoru, prostřednictvím kterého přecházejí věci z nevědomě potenciálního stavu ve stav manifestní.
„Všechno zde studuj / medituj / poť se námahou / pracuj, vař ... tak se ti otevřou spásné vody, jež pramení ze srdce Syna velkého světa“, voda, „kterou nám Syn velkého světa sám dává / a ze svého těla a srdce v pravou přirozenou vodu života (aqua vitae) nechává téci... “
Právě tak musíme výše uvedenou „meditatio caelestinum bonorum“ (meditace o nebeských dobrech) chápat ne smyslu živého dialektického vztahu k určitým dominantám nevědomí.
Rulandův lexikon nám opět pomáhá pochopit, co si alchymie pod pojmem „imaginatio“ představuje.
Ruland říká: „Imaginace je hvězda v člověku, nebeské nebo rajské tělo.“ Tato podivuhodná definice vrhá zcela zvláštní světlo na fantazijní procesy spojené s Dílem: nemůžeme o nich vůbec uvažovat jako o bezpodmětných schématech, jako si fantazijní obrazy rádi představujeme, ale jako o něčem skutečném, jako o nějakém jemném „tělu“ (corpus) napůl duchovní povahy. V době kdy ještě neexistovala žádná psychologie empirické duše, musel nutně panovat takový konkretismus; neboť všechno nevědomé, jakmile bylo aktivováno, se projikovalo do hmoty. To znamená, že to přistupovalo k člověku zvnějšku. „Imaginatio“ nebo imaginování je tedy rovněž fyzickou činností, jež se dá zařadit do koloběhu látkových změn, způsobuje je a je jimi zase také ovlivňována. Alchymista se tak nacházel nejen ve vztahu k nevědomí, nýbrž bezprostředně také ke hmotě, o které doufal, že ji imaginací přiměje ke změně.
„Imaginatio“ je tedy koncentrovaný extrakt živých tělesných stejně jako duševních sil. Proto je také pochopitelná výzva, aby Umělec byl zdravé tělesné konstituce; vždyť pracuje se svou vlastní kvintesencí a na ní, a proto je svou vlastní nezbytnou experimentální podmínkou.
Merkuriální duch „prvotní látky“ v podobě salamandra, který si „dopřává potěšení“ v ohni.
Dnes jsou dřívější věci o omylu alchymie poněkud zastaralé, protože její psychologický aspekt staví vědu před nové úkoly. V alchymii existují velmi moderní problémy, jež však leží v jiné oblasti než v oblasti chemie.
Pojem „imaginatio“ je asi jeden z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější klíč k pochopení Díla.
... co duše imaginuje, se děje jen v duchu, ale to, co imaginuje Bůh, se děje ve skutečnosti. „Duše však má absolutní a nezávislou moc (absolutam et separatam potestatem) konat jiné věci, než jaké tělo může pochopit. Ale duše má, když chce, i největší moc nad tělem (potestatem in corpus); vždyť jinak by naše filosofie byla marná ... můžeš pochopit více, vždyť proto jsme ti otevřeli dveře.“
Pokračovat - Duše a tělo