PŘEDNÁŠKA DRUHÁ
Předsedající (Dr. J. A. Hadfleld):
Dámy a pánové,
Dr. Jung Vám byl již představen, a to nejvýmluvnějším jazykem, já však myslím, že my všichni, kteří jsme zde byli včera večer, si uvědomujeme a uznáme, že dokonce ani ono tak velké chvalořečení nebylo v žádném ohledu přehnané. Dr. Jung hovořil minulý večer o funkcích lidské psýché, jako je cítění, myšlení, intuice a vnímání a já se nemohu ubránit pocitu, že v něm se zdají být všechny tyto funkce-v protikladu k tomu, co nám řekl-velmi dobře diferencovány, Také jsem měl tušení, že v něm jsou tyto funkce spojeny do jakéhosi centra smyslem pro humor. Nic mne totiž tolik nepřesvědčuje o pravdě nějakého pojetí, jako když je jeho tvůrce schopen vidět je jako humornou záležitost, a to právě učinil Dr. Jung minulý večer. Pokud jde o nějaký předmět, signalizuje přehnaná vážnost vždycky skutečnost, že jedinec je na pochybách a strachuje se o pravdu, o které chce přesvědčit.
PŘEDNÁŠKA DRUHÁ
Dámy a pánové,
včera jsme se zabývali funkcemi vědomí. Dnes bych chtěl dokončit problém struktury psýché. Diskuse o lidské psýché by nebyla úplná, kdybychom do ní nezahrnuli existenci nevědomých procesů. Dovolte mi stručně zopakovat závěry, které jsem učinil včera večer.
Nemůžeme se zabývat nevědomými procesy přímo, protože nejsou dostupné. Nemohou být pochopeny přímo; objevují se pouze ve svých produktech a my postulujeme podle zvláštních vlastností těchto produktů, že za nimi musí něco být, v čem mají svůj původ. Tuto temnou sféru nazýváme nevědomou psýché.
Ektopsychické obsahy vědomí se odvozují v první řadě z prostředí, a to pomocí smyslových údajů. Obsahy posléze pocházejí také z jiných zdrojů, jako je například poměl a procesy usuzování. Tyto patří k endopsychické sféře. Třetím zdrojem vědomých obsahů je temná sféra psýché, nevědomí. Dostáváme se k ní prostřednictvím zvláštností endopsychických funkcí, těch funkcí, které nejsou ovládány vůlí. Jsou prostředkem, pomoci něhož nevědomé obsahy dosahují povrchu vědomí.
Nevědomé procesy tedy nemohou být pozorovány přímo, ale ty z jejich produktů, které překročí práh vědomí, mohou být rozděleny do dvou tříd. První třída obsahuje rozpoznatelný materiál jednoznačně osobního původu; tyto obsahy jsou individuálními zisky nebo produkty instinktivních procesů, které vytváří osobnost jako celek. Dále jsou zde zapomenuté nebo potlačené obsahy a tvořivé obsahy. Není na nich nic zvláštního. U některých lidí mohou být takové věci vědomé. Někteří lidé jsou si vědomi věcí, kterých si jiní lidé vědomi nejsou. Tuto třídu obsahů nazývám podvědomou psýché nebo osobním nevědomím, protože nakolik to můžeme posoudit, je zcela tvořena osobními prvky, které utvářejí lidskou osobnost jako celek.
Pak je zde druhá třída obsahů zcela neznámého původu nebo vůbec událostí jakéhosi původu, který nelze popsat jako individuální získané vybavení. Tyto obsahy mají jednu význačnou zvláštnost, a tou je jejich mytologický charakter. Je tomu tak, jako by patřily ke vzoru, který není vlastní žádné jednotlivé psýché nebo osobě, ale spíše ke vzoru, který je vlastni lidstvu obecně. Když jsem poprvé narazil na tyto obsahy, velmi jsem se podivoval, zda snad nejsou způsobené dědičností, a myslel jsem si, že mohou být asi vysvětleny rasovou dědičností. Abych tuto otázku vyjasnil, jel jsem do Spojených států a studoval jsem sny čistokrevných černochů a ujistil jsem se, že tyto obrazy nemají nic společného s takzvanou pokrevní nebo rasovou dědičností ani nejsou osobně získané jedincem. Patří obecně lidstvu, a proto mají kolektivní povahu.
Tyto kolektivní vzory jsem nazval archetypy. Použil jsem výrazu sv. Augustina. Archetyp znamená typos (angl. imprint, něm. ein Geprägtes, pozn. př.), určité seskupení archaického charakteru, které obsahuje jak ve formě tak ve významu mytologické motivy. Mytologické motivy se objevují v čisté formě v pohádkách, mýtech, legendách a ve folklóru. Některé z dobře známých motivů jsou: postavy hrdiny, vykupitele, draka vždy spojen s hrdinou, který ho musí přemoci), velryby nebo obludy, která pohltí hrdinu. Jinou variací motivu hrdiny a draka je katabasis, sestup do jeskyně, Nekyia. Pamatujete si z Odysseje, kde Odysseus sestupuje ad inferos, aby se poradil s prorokem-věštcem Tiresiem. Tento motiv Nekyie se ve starověku nalézá všude a prakticky na celém světě. Vyjadřuje psychologický mechanismus introverze vědomé psýché do hlubších vrstev nevědomé psýché. Z těchto vrstev se odvozují obsahy neosobního, mytologického charakteru, jinými slovy archetypy (řec. archaios = od prvopočátku, starý, původní; typos = ráz, stopa, podoba, postava, forma, charakter; obsah, téma; vzor, příklad; obrys, znak značka, dojem; pozn. překl.), a proto je nazýván neosobním nebo kolektivním nevědomím.
Jsem si naprosto vědom toho, že vám mohu podat pouze nejstručnější nástin této zvláštní otázky kolektivního nevědomí. Ale uvedu vám příklad jeho symbolismu a postup, jak ho odlišit od osobního nevědomí. Když jsem odjel do Ameriky zkoumat nevědomí černochů, zajímal mě zvláště tento problém: jsou tyto kolektivní vzorce rasovým dědictvím nebo jsou to "a priori kategorie představivosti" - jak je zcela nezávisle na mé vlastní práci nazvali dva Francouzi Hubert a Mauss. Jeden černoch mi vyprávěl sen, v němž se vyskytovala postava muže ukřižovaného na kole. Nebudu vyprávět celý sen, protože není důležitý. Obsahoval pochopitelně svůj osobní význam stejně jako narážky na neosobní ideje, ale já jsem si vybral pouze tento jeden motiv. Byl to velmi nevzdělaný černoch z Jihu a nijak zvlášť inteligentní. Bylo by nanejvýše pravděpodobné vzhledem k dobře známému zbožnému charakteru černochů, že by měl sen o muži ukřižovaném na kříži. Kříž by byl něčím, co bylo získáno osobně. Ale je dosti nepravděpodobné, že by měl mít sen o muži ukřižovaném na kole. Je to velmi neobvyklý obraz. Samozřejmě, že vám nemohu dokázat, že tento černoch nějakou zvláštní náhodou neviděl obraz nebo něco podobného neslyšel a potom měl o tom sen; ale pokud neměl pro tuto myšlenku žádný model, byl by to archetypický obraz, protože ukřižování na kole je mytologický motiv. Je to starověké sluneční kolo a ukřižování je oběť slunečnímu bohu k jeho usmíření, stejně jako byly dříve nabízeny lidské a zvířecí oběti k úrodnosti země. Sluneční kolo je mimořádně archaická představa, možná nejstarší náboženská představa vůbec. Můžeme ji vystopovat až do mezolitu a paleolitu, jak dokazují sochy v Rhodesii. Opravdová kola byla teprve v době bronzové, v paleolitu nebylo kolo ještě vynalezeno. Rhodéské sluneční kolo se zdá být současníkem velmi naturalistických obrazů zvířat, jako je slavný nosorožec s ptáky klubáky - mistrovské dílo pozorování. Rhodéské sluneční kolo je tudíž původní vize, zřejmě archetypický obraz slunce. Ale tento obraz není naturalistický, protože je vždy rozdělen do čtyř nebo osmi dílů (obr. 3). Tento obraz, druh rozděleného kruhu je symbolem, který najdete v průběhu celé historie lidstva stejně jako ve snech moderních jedinců. Můžeme předpokládat, že vynález skutečného kola začal u této vize. Mnohé z našich vynálezů pocházejí z mytologických anticipací a prvotních obrazů. Umění alchymie je například matkou moderní chemie. Naše vědomá vědecká psýché začala na matrici nevědomé psýché.
Obr. 3 Sluneční kolo
Ve snu toho černocha je člověk na kole opakováním řeckého mytologického motivu Ixiona, který-protože se provinil vůči lidem i bohům byl připoután Diem na neustále se otáčející kolo. Uvádím vám tento příklad mytologického motivu ve snu pouze proto, abych vás obeznámil s myšlenkou kolektivního nevědomí. Jediný příklad samozřejmě není žádným důkazem. Ale nemůžeme dost dobře usuzovat, že tento černoch studoval řeckou mytologii a je nepravděpodobné, že by viděl nějaké zobrazení řeckých mytologických postav. Kromě toho jsou zobrazení Ixiona vskutku velmi vzácná.
Mohl bych vám podat souhrnný důkaz velmi propracovaného druhu o, existenci těchto mytologických vzorců v nevědomí. Ale abych mohl předložit svůj materiál, musel bych přednášet čtrnáct dnů. Musel bych vám nejdříve vysvětlit význam snů a sérií snů a potom vám objasnit všechny historické paralely a vysvětlit úplně jejich význam, protože symbolismus těchto obrazů a myšlenek se neučí ve školách nebo na univerzitách a dokonce i specialisté o něm vědí jen zřídkakdy. Musel jsem léta studovat a hledat si sám materiál a nemohu ani od velmi vzdělaného posluchačstva očekávat, aby bylo au couraní s takovými nepochopitelnými věcmi. Až přijdeme k technice analýzy snů, budu nucen použit něco z mytologického materiálu a vám se naskytne pohled, jaká je to vlastně práce toto hledání paralel k nevědomým produktům. V daném okamžiku se musím spokojit s pouhým konstatováním, že ve vrstvě nevědomí jsou mytologické vzorce, že produkuje obsahy, které nemohou být připisovány jedinci a které mohou být dokonce v přísném protikladu k osobní psychologii snícího jedince. Jste například jednoduše ohromeni, když pozorujete, jak zcela nevzdělaný člověk produkuje sen, který by se u takového člověka opravdu neměl objevit, protože obsahuje nanejvýš překvapující věci. A dětské sny vás často donutí přemýšlet do té míry, že si potom musíte vzít dovolenou, abyste se zotavili ze šoku, protože tyto symboly jsou tak úžasně hluboké, že si pomyslíte: Jak je proboha možné, aby dítě mělo takový sen?
Vysvětlení je opravdu celkem snadné. Naše psýché má svou historii stejně jako naše tělo. Můžete se stejně tak divit, že člověk má například slepé střevo. Ví o tom, že by měl mít slepé střevo? Prostě se s ním narodí. Milióny lidí nevědí, že mají thymus, ale mají ho. Neví, že v určitých částech své anatomie patří k druhu ryb, ale přece je tomu tak. Naše nevědomí - stejně jako naše tělo - je skladištěm reliktů a vzpomínek z minulosti. Studium struktury kolektivního nevědomí by odhalilo stejné objevy, jaké uděláte ve srovnávací anatomii. Nemusíme si myslet, že je v tom něco mystického. Ale protože mluvím o kolektivním nevědomí, byl jsem obviněn z tmářství. Na kolektivním nevědomí není nic mystického. Je to pouze nové odvětví vědy a odpovídá to vskutku zdravému rozumu, když připustíme existenci nevědomých kolektivních procesů. Protože i když se dítě nenarodí vědomé, jeho psýché není tabula rasa. Dítě se narodí s určitým mozkem a mozek anglického dítěte nebude pracovat jako mozek australského domorodce, ale způsobem odpovídajícím modernímu anglickému člověku. Mozek se rodí s hotovou strukturou, bude pracovat moderním způsobem, avšak tento mozek má svou historii. Byl budován během miliónů let a reprezentuje historii, které je výsledkem. Přirozeně že s sebou nese stopy této historie, přesně jako tělo a když se ponoříte do základních struktur psýché, najdete pochopitelně stopy archaické psýché.
Myšlenka kolektivního nevědomí je opravdu velmi jednoduchá. Kdyby tomu tak nebylo, dalo by se potom hovořit o zázraku a já vůbec nejsem šiřitel zázraků. Řídím se prostě zkušeností. Kdybych vám mohl sdělit zkušenosti, udělali byste si o těchto archaických motivech stejné závěry. Náhodou jsem jaksi zavadil o mytologii a přečetl jsem možná o tom více knih než vy. Nebyl jsem vždy badatelem v mytologii. Jednoho dne, když jsem byl ještě na klinice, jsem viděl pacienta se schizofrenií, který měl zvláštní vizi a řekl mi o ní. Chtěl, abych ji viděl, a protože jsem byl velmi hloupý, nebyl jsem s to ji vidět. Myslel jsem si, "Tento člověk blázní a já jsem normální a jeho vize by mě neměla znepokojovat". Ale zneklidnila mě. Ptal jsem se sám sebe: Co to znamená? Nebyl jsem upokojen tím, že je to bláznivé a později jsem přišel na knihu německého učence Dietericha, který zveřejnil část magického papyrusu. Zkoumal jsem jej s velkým zájmem a na stránce 7 jsem našel "slovo od slova" vizi svého blázna. Byl jsem šokován. Řekl jsem: "Jak je to proboha možné, aby ten chlapík přišel k takové vizi?" Nebyl to pouze jeden obraz, ale série obrazů a jejich doslovné opakování. Nechci se tím teď zabývat, protože by nás to zavedlo příliš daleko. Je to velmi zajímavý případ, který jsem ostatně také publikoval.
Tento ohromující paralelismus mne dal do pohybu. Pravděpodobně jste se ke knize učeného profesora Dietericha nedostali, ale kdybyste četli stejné knihy a pozorovali stejné případy, objevili byste myšlenku kolektivního nevědomí.
Nejhlubší vrstva, kam můžeme při našem zkoumání nevědomí dosáhnout je vrstva, kde už člověk není rozlišitelný jedinec, ale kde se jeho psýché rozšiřuje a noří se do psýché lidstva - ne do vědomí, ale do nevědomí lidstva, kde jsme všichni stejní. Stejně jako má tělo svou anatomickou shodnou podobnost v tom, že má dvě oči, dvě uši a jedno srdce atd. pouze s malými individuálními rozdíly, má také psýché svou základní shodnou podobnost. Na této kolektivní úrovni přestáváme být rozlišitelnými jedinci, jsme všichni jedno. Můžete to pochopit, když zkoumáte psychologii primitivů. Význačnou skutečností na mentalitě primitivů je tento nedostatek rozlišenosti mezi jedinci, tato jednota subjektu s objektem, tato participation mystique mystické účastenství, jak to nazývá Lévy-Bruhl. Mentalita primitivů vyjadřuje základní strukturu psýché, tu psychologickou vrstvu, která s námi tvoří kolektivní nevědomí, onu základní vrstvu, která je u všech stejná. Protože základní struktura psýché je u každého stejná, nejsme s to rozlišovat, jestliže prožíváme právě na této úrovni. Tam nevíme, zda se něco přihodilo vám nebo mně. V základní kolektivní úrovni existuje celistvost, která nemůže být rozdělena. Jestliže začnete přemýšlet o účastenství jako faktu, který znamená, že jsme v podstatě identičtí s každým a se vším, zavede vás to k velmi pozoruhodným teoretickým závěrům. Neměli byste jít dál, než jsou tyto závěry, protože tyto věci se stávají nebezpečnými. Ale některé ze závěrů byste měli prozkoumat, protože mohou vysvětlit řadu pozoruhodných věcí, které se člověku stávají.
Chci to shrnout: přinesl jsem diagram (obr. 4). Vypadá velmi složitě, ale ve skutečnosti je velmi jednoduchý. Předpokládejme, že naše duševní sféra vypadá jako osvětlená koule. Povrch, z kterého vyzařuje světlo, je funkce, kterou se převážně adaptujeme. Jste-li osobou, která se adaptuje převážně myšlením, váš povrch je povrchem myslícího člověka. Budete řešit věci pomocí myšlení a lidem budete ukazovat své myšlení. Jste-li jiný typ, bule to jiná funkce.
Na diagramu je vnímání uvedeno jako periferní funkce. Jejím prostřednictvím získává člověk informace o světě vnějších objektů. V druhém kruhu myšlení dostává to, co mu řekly jeho smysly, dává věcem jméno. Potom z nich člověk bude mít cit, jeho pozorování bude doprovázet citové zabarvení. A nakonec získá určité vědomí o tom, odkud věc pochází, kam asi jde a co asi udělá. To je intuice, pomocí které vidíte za roh. Tyto čtyři funkce tvoří ektopsychický systém.
Další sféra na diagramu představuje vědomý komplex já, ke kterému se funkce vztahují. Uvnitř endopsýché si nejprve všimnete paměti, která je stále funkcí, jež může být ovládána vůli; je pod řízením vašeho komplexu já. Potom se setkáváme se subjektivními komponentami funkci. Nemohou být přímo řízeny vůli, ale stále ještě mohou být potlačeny, vyloučeny nebo může být zvýšena silou vůle jejich intenzita. Tyto komponenty nejsou již tak ovladatelné jako paměť, i když jak víte i paměť je trochu ošidná. Pak přicházíme k afektům a invazím, které jsou zvladatelné pouze násilím. Můžete je potlačit, a to je všechno, co můžete udělat. Musíte zatínat pěsti, abyste nevybuchli, protože mohou být silnější než váš komplex já.
Obr. 4 Psýché
Tento psychický systém opravdu nemůže být vyjádřen takovým hrubým diagramem. Diagram je spíše škálou hodnot ukazující, jak energie nebo intenzita komplexu já, jež se projevuje silou vůle, postupně slábne, když se blížíte k temnotě, která se nakonec nalézá na dně celé struktury - k nevědomí. Nejprve máme osobní podvědomou psýché. Osobní nevědomí je tou částí psýché, která obsahuje všechny věci, které mohou být právě tak i vědomé. Víte, že o mnohých věcech se hovoří jako o nevědomých, ale je to pouze relativní tvrzení. V této zvláštní sféře není nic, co by muselo být u každého nevědomé. Jsou lidé, kteří jsou si vědomi téměř všeho, čeho si člověk může být vědom. V naší civilizaci samozřejmě máme mimořádně velké množství nevědomí, ale když přijdete k jiné rase, třeba do Indie nebo do Číny, objevíte například, že tito lidé jsou si vědomi věcí, které by psychoanalytik v našich zemích musel dolovat celé měsíce. Co více, prostí lidé v přirozených podmínkách mají často mimořádné vědomí o věcech, o kterých lidé ve městech nevědí a o nichž začnou měšťáci snít teprve pod vlivem psychoanalýzy. Povšiml jsem si toho ve škole. Žil jsem na venkově mezi venkovany a se zvířaty a byl jsem si plně vědom řady věcí, o nichž neměli jiní hoši ani ponětí. Měl jsem tu možnost a neměl jsem předsudky. Když analyzujete sny nebo symptomy či fantazie neurotiků nebo normálních lidí, začnete pronikat do podvědomé psýché a můžete zrušit její umělý práh. Osobní nevědomí je opravdu něco velmi relativního a jeho kruh může být omezen a stát se tak úzkým, že se blíží nule. Je celkem myslitelné, že člověk může rozvinout své vědomí do té míry, že může říci: Nihil humanum a me alienum puto.
Nakonec přicházíme k nejzákladnějšímu jádru, jež se nemůže vůbec stát vědomým - ke sféře archetypické psýché. Její předpokládané obsahy se projevují ve farmě obrazů, jež mohou být pochopeny pouze jejich srovnáváním s historickými paralelami. Nepoznáte-li určitý materiál jako historický a nemate-li paralely, nemůžete tyto obsahy integrovat do vědomí a zůstávají produkované. Obsahy kolektivního nevědomí nejsou předmětem nějakého libovolného úmyslu a nejsou ovladatelné vůlí. Chovají se skutečně, jakoby ve vás neexistovaly - vidíte je ve svém sousedství, ale ne v sobě. Když jsou obsahy kolektivního nevědomí aktivovány, začneme si u našich bližních uvědomovat určité věci. Například začneme objevovat, že zlí Habešané napadají Itálii. Znáte slavný příběh Anatola France. Dva venkované bojovali ustavičně jeden s druhým a objevil se někdo, kdo chtěl znát příčiny a zeptal se jednoho muže. "Proč nenávidíš svého souseda a proč se s ním tak biješ?" Odpověděl mu: "Mais il est de l´autre cóté de la riviére!" ("Ale on je z druhé strany řeky!") Je to stejné jako Francie a Německo. My Švýcaři jsme měli během světové války dobrou možnost číst noviny a zkoumat ten zvláštní mechanismus, který se choval jako obrovské dělo pálící z jedné strany Rýna, a přesně stejným způsobem z druhé strany, a bylo opravdu jasné, že lidé na svých sousedech viděli věc, kterou nepoznávali u sebe.
Je pravidlem, že když je kolektivní nevědomí opravdu konstelováno ve větších sociálních skupinách, je výsledkem hromadné šílenství, psychická epidemie, která může vést k revoluci, válce nebo k něčemu podobnému. Tato hnutí jsou neobyčejně nakažlivá - téměř nepřekonatelně nakažlivá, protože je-li aktivováno kolektivní nevědomí, nejste již více týmž člověkem. Nejen že v tom hnutí jste - vy jste to hnutí. Kdybyste žili v Německu nebo tam chvíli pobyli, marně byste se tomu bránili. Dostane se vám to pod kůži. Jste člověk a ať už jste na světě kdekoli, můžete se bránit pouze omezením svého vědomí a tím, že se učiníte prázdným, tak bezduchým, jak je jen možné. Potom ztrácíte svou duši, protože jste jen smítko vědomí plující na moři života, kterého se nezúčastňujete. Avšak zůstanete-li sám sebou, zjistíte, že se vám kolektivní atmosféra dostává pod kůži. Nemůžete žit v Africe nebo v nějaké takové zemi, aniž máte tuto zemi pod kůží. Když žijete se žlutými lidmi, sežloutnete pod kůží také. Nemůžete tomu zabránit, protože někde jste týž jako černoch nebo Číňan nebo kdokoliv, s kým žijete, všichni jste pouze lidské bytosti. V kolektivním nevědomí jste stejní jako člověk jiné rasy, máte stejné archetypy, takové jako vy máte, má i on oči, srdce, játra atd. Nevadí, že jeho kůže je černá. Do jisté míry na tom samozřejmě záleží - on má pravděpodobně o celou historickou vrstvu méně než vy. Rozdílné vrstvy psýché odpovídají historii ras.
Kdybyste studovali rasy, jak jsem to dělal já, učinili byste velmi zajímavé objevy. Můžete je například udělat, když analyzujete Severoameričany. Američan - vzhledem ke skutečnosti, že žije na panenské půdě - má v sobě rudého Indiána. Rudoch, i když nikdy žádného neviděl, a černoch, i když je vyobcován a tramvaje jsou vyhrazeny jen pro bílé, se dostali do Američana a poznáte, že patří do částečně barevného národa. Tyto věci jsou zcela nevědomé a můžete o nich mluvit jen s velmi osvícenými lidmi. Je to stejně obtížné jako mluvit s Francouzi nebo s Němci, když jim máte říci, proč jsou tolik jeden proti druhému.
Před nedávnem jsem strávil hezký večer v Paříži. Několik velmi kultivovaných lidí mne pozvalo a příjemně jsme se bavili. Ptali se mne na národnostní rozdíly a já jsem si myslel, že ukážu nedostatek taktu a tak jsem řekl: "Co si ceníte, je la clarté latine, la clarté-de I'esprit latin. (...latinská jasnost, jasnost latinského ducha). To proto, že vaše myšlení je méněcenné. Latinský myslitel je ve srovnání s německým méněcenný." Nastražili uši a já jsem jim řekl: "Ale váš cit je nepřekonatelný, je naprosto diferencovaný." Řekli: "Jak to?" Odpověděl jsem: "Běžte do kavárny nebo do kabaretu nebo někam, kde uslyšíte písně a divadelní kusy a zpozorujete velmi zvláštní jev. Je tam spousta velmi groteskních a cynických věcí a najednou se stane něco sentimentálního. Matka ztratí své dítě, je tam ztracená láska nebo něco báječně vlasteneckého a musíte plakat. Pro vás musí být sůl i cukr smíšeny. Ale Němec vydrží celý večer jenom o cukru. Francouz musí mít do něj nějakou sůl. Potkáte člověka a řeknete: "Enchanté de faire uotre connaissance. (Těší mne, že Vás poznávám.) Ve skutečnosti vůbec nejste enchanté de faire sa connaissance; ve skutečnosti cítíte: Ach, táhni k čertu. Ale nic vám to nedělá a jemu také ne. Ale neříkejte Němci: Enchanté de faire votre connaissance, protože tomu uvěří. Němec vám pošle pár podvazků a nejen očekává, že za ně zaplatíte, což je přirozené. Očekává také, že ho za to budete mít rádi."
Německý národ je charakteristický tím, že jeho citová funkce je méněcenná, to jest není diferencovaná. Když to Němci řeknete, je uražen. Já bych byl uražen také. Je velmi připoután k tomu, čemu říká Gemiitlichkeit (bodrost, dobrosrdečnost). Místnost plná kouře, kde každý má rád každého - to je gemiitlich a to se nesmí narušit. Musí to být absolutně jasné, jen na jednu notu, a nic víc. To je la clarté germanique du .sentiment (...germánská jasnost citu), a to je méněcenné. Na druhé straně je velkou urážkou říci Francouzovi něco paradoxního. protože to není jasné. Jeden anglický filozof řekl: "Vynikající duch není nikdy zcela jasný." Je to pravda a také vynikající cit není nikdy zcela jasný. Budete vychutnávat jen cit, který je otevřený a je lehce zpochybněn a myšlenka, která v sobě nemá jemný rozpor, není přesvědčivá. Od toho okamžiku bude naším zvláštním problémem: Jak se můžeme přiblížit k temné sféře člověka? Jak jsem vám řekl, dá se to provést třemi metodami analýzy: slovním asociačním pokusem, analýzou snů a metodou aktivní imaginace. Nejdříve bych chtěl říci něco o testech slovních asociaci.
Mnohým z vás se budou možná zdát staromódní, ale protože jsou stále ještě užívány, musím se o nich zmínit. Neužívám nyní tyto testy u pacientů, ale u kriminálních případů.
Experiment je prováděn - opakuji dobře známé věci - se seznamem řekněme sto slov. Zkoumané osobě dáte instrukci, aby reagovala prvním slovem, které ji napadne co možno nejrychleji poté, jakmile uslyší a pochopí podnětové slovo. Když se ujistíte, že zkoumaná osoba chápe, co míníte, můžete začít s experimentem. Zaznamenáváte si čas každé reakce stopkami. Když skončíte těch sto slov, uděláte další experiment. Zopakujete podnětová slova a zkoumaná osoba má reprodukovat dřívější odpovědi. V určitých místech její paměť selhává a reprodukce je nejistá nebo nesprávná. Tyto chyby jsou důležité.
Původně nebyl experiment vůbec zamýšlen pro současné užití; byl zamýšlen ke zkoumání myšlenkové asociace. To byla samozřejmě velmi utopická představa. Nic takového se nedá zkoumat takovými primitivními prostředky. Ale můžete studovat něco jiného, když se experiment nedaří, když lidé dělají chyby. Žádáte jednoduché slovo, které může odpovědět dítě a vysoce inteligentní osoba odpovědět nemůže. Proč? Slovo narazí na to, co já nazývám komplex, shluk psychických obsahů charakterizovaný zvláštním nebo snad trapným citovým zabarvením, voje obvykle skryto před zrakem. Je to jako by projektil proletěl silnými vrstvami persony3t) do temné vrstvy. Například někdo s peněžním komplexem bude zasažen, když řeknete "koupit", "zaplatit" nebo "peníze". To je porucha reakce.
Máme asi 12 nebo více kategorii poruch a já se o některých z nich zmíním, abyste měli představu o jejich praktické hodnotě. Prodloužení reakčního času má největší praktickou důležitost. Rozhodnete, zda je reakční čas příliš dlouhý tak, že vezmete průměr reakčních časů zkoumané osoby. Jiné charakteristické poruchy jsou: reakce s více než jedním slovem (proti instrukcím); chyby při reprodukci slova; reakce vyjádřena výrazem tváře, smíchem, pohybem rukou či nohou nebo těla, kašláním, koktáním a podobné věci; nedostatečné reakce jako "ano" nebo "ne"; nereagování na skutečný význam podnětového slova; opakované použití stejných slov; použití cizích jazyků - což v Anglii není velkým nebezpečím, i když u nás je to velká nepříjemnost; defektní reprodukce, když začne selhávat paměť v reprodukčním experimentu; úplné chybění reakce.
Obr. 5 Asociační test
Podnětová slova: 7.... nůž; 13.... kopí (oštěp); 16.... bít; I8.... zaostřený;
19.... láhev;
Všechny tyto reakce jsou mimo volní kontrolu. Když se podrobíte experimentu, jste vyřízen a když se nepodrobíte, jste vyřízen také, protože se ví, proč k tomu nejste ochoten. Když jej dáte zločinci, může ho odmítnout, a to je fatální, protože se ví, proč odmítá. Když svolí. pověsí se sám. Jsem v Curychu volán soudem, když mají nějaký složitý případ; jsem to poslední stéblo.
Výsledky asociačního experimentu mohou být velmi jasně ilustrovány diagramem (obr. 5). Výška sloupců představuje skutečný reakční čas zkoumané osoby. Tečkovaná vodorovná čára představuje průměr reakčních časů. Nestínované sloupce jsou ty reakce, které nevykazují žádné známky poruch. Stínované sloupce ukazují poruchové reakce. V reakcích 7, 8, 9, 10 můžete například pozorovat celou sérii poruch: podnětové slovo na 7 bylo kritické a aniž si toho zkoumaná osoba vůbec všimla, jsou tři následující reakční časy prodloužené kvůli perseveraci reakce na podnětové slovo. Zkoumané osoba si vůbec nebyla vědoma toho, že měla nějakou emoci. Reakce 13 ukazuje izolovanou poruchu a v 16-20 je výsledkem opět celá série poruch. Nejsilnější poruchy jsou v reakcích 18 a 19. V tomto zvláštním případě máme co činit s takzvanou intenzifikací citlivosti pomocí senzitivujícího efektu nevědomé emoce: když nějaké kritické podnětové slovo vyvolalo perseverující emoční reakci a když se další kritický podnět náhodou objeví v rozsahu perseverace, pak je s to způsobit větší efekt než by se dalo očekávat při jeho objevení v sérii indiferentních asociací. To se nazývá senzitivující efekt perseverující emoce.
Když se zabýváme kriminálními případy, můžeme využít senzitivujícího efektu a pak uspořádáme kritická podnětová slova takovým způsobem, že se vyskytují více méně v rámci předpokládaného rozsahu perseverace. Lze to učinit, aby se zvýšil efekt kritického podnětového slova. Když je zkoumanou osobou podezřelý pachatel, jsou kritická podnětová slova taková slova, která mají přímou souvislost se zločinem.
Zkoumaná osoba z obr. 5 byl asi 35 letý muž, slušný jedinec, jedna z mých normálních pokusných osob. Musel jsem samozřejmě experimentovat s velkým počtem normálních lidí, než jsem mohl činit závěry z patologického materiálu. Chcete-li vědět, co znepokojovalo tohoto muže, máte jednoduše přečíst slova, která způsobila poruchu a spojit je dohromady.
Ze začátku to bylo slovo nůž, jež způsobilo čtyři narušené reakce. Další poruchou bylo kopí (nebo oštěp) a potom bít, pak slovo zaostřený a potom láhev. To bylo v krátké sérii padesáti podnětových slov, což mi stačilo k tomu, abych mohl muži jasně povědět, o co šlo. Tak jsem mu řekl: "Nevěděl jsem o tom, že jste měl takový nepříjemný zážitek." Díval se na mne upřeně a řekl: "Nevím, o čem mluvíte." Řekl jsem, "Víte, byl jste opilý a měl jste nepříjemnou záležitost, protože jste do někoho vrazil nůž." Řekl: "Jak to víte?" Potom celou věc přiznal. Pocházel ze slušné rodiny, jednodušší, ale docela milí lidé. Byl v zahraničí a jednoho dne se dostal do opilecké hádky, vytáhl nůž a vrazil ho do někoho a dostal rok vězení. To je velké tajemství, o kterém se nezmiňuje, protože by vrhlo slin na jeho život. Nikdo v jeho městě nebo v okolí o tom nic neví a já jsem jediný, kdo o to náhodou zavadil. Ve svém semináři v Curychu dělám také tyto experimenty. Ti, kdož se chtějí vyzpovídat, jsou samozřejmě vítáni. Avšak vždy je žádám, aby přinesli nějaký materiál o osobě, kterou znají a kterou já neznám a ukazuji jim, jak číst příběh tohoto jedince. Je to docela zajímavá práce; někdy člověk udělá pozoruhodné objevy.
Uvedu vám další příklad. Před mnoha lety, když jsem byl ještě celkem mladý lékař, se mne jeden starý profesor kriminologie ptal na tento experiment a řekl, že mu nevěří. Řekl jsem: "Ne, profesore? Můžete to zkusit, kdykoliv budete chtít." Pozval mě do svého domu a já jsem začal. Po deseti slovech se unavil a řekl: "Co z tohoto můžete udělat? Nic z toho nevyšlo." Řekl jsem mu, že nemůže očekávat výsledek s deseti nebo dvanácti slovy, muselo by jich být sto a potom bychom něco viděli. Řekl: "Můžete dělat něco s těmito slovy?" Řekl jsem: "Dost málo, ale něco Vám mohu říci. Docela nedávno jste měl starosti s penězi, měl jste jich málo. Máte strach, že zemřete na srdeční chorobu. Musel jste studovat ve Francii, kde jste měl milostnou záležitost a na tu jste si vzpomněl, jak se to často stává; když někdo myslí na smrt, přicházejí z hlubin času zpět staré, sladké vzpomínky." Řekl: "Jak to víte?" Každé dítě by to mohlo vidět! Byl to 72 letý muž a asocioval srdce s bolestí - strach, že zemře na selhání srdce. Asocioval smrt se zemřít - přirozená reakce - a s peníze asocioval příliš málo, velmi obvyklá reakce. Potom začaly být věci pro ně velmi překvapující. Na platit řekl po dlouhém reakčním čase La Semeuse, ačkoliv naše rozmluva byla v němčině. To je slavná postava na francouzské minci. Proč proboha by měl tento starý muž říci La Semeuse? Když přišel ke slovu polibek, byl zde dlouhý reakční čas a potom se objevilo v jeho očích světlo a řekl "krásny . Potom jsem samozřejmě měl příběh. Nikdy by nebyl použil francouzštinu, kdyby to nebylo asociováno se zvláštním pocitem, a proto musíme přemýšlet, proč ji použil. Měl nějaké ztráty s francouzským frankem' V těch dnech se však nemluvilo o inflaci nebo devalvaci. To nemohl být klič k rozluštění. Byl jsem na pochybách, zda to byly peníze nebo láska. ale když přišel k polibek-krásný, věděl jsem, že to byla láska. Nebyl to druh muže, který by šel do Francie později ve svém životě, ale byl v Paříži jako student, právník, pravděpodobně na Sorbonně. Bylo poměrně jednoduché dát dohromady celý příběh.
Ale občas narazíte na opravdovou tragédii. Obraz 6 je případ asi třicetileté ženy. Byla na klinice a diagnóza zněla schizofrenie depresivního charakteru. Prognóza byla patřičně špatná. Měl jsem tuto ženu na svém oddělení a měl jsem z ní zvláštní pocit. Cítil jsem, že nemohu úplně souhlasit se špatnou prognózou, protože schizofrenie už tehdy byla pro mne relativní pojem. Myslel jsem si, že všichni jsme relativně pomatení, ale tato žena byla zvláštní a nemohl jsem diagnózu přijmout jako poslední slovo. V těch dobách se vědělo hodně málo.
Obr. 6 Asociační test
Udělal jsem samozřejmě anamnézu, ale nebylo odhaleno nic, co by vrhlo světlo na její nemoc. Proto jsem jí dal asociační test a učinil jsem nakonec velmi zvláštní objev. První porucha byla způsobena slovem anděl a úplné chybění reakce slovem tvrdohlavý. Potom tam byly poruchy u slov zlí, bohatý, peníze, hloupý, milý a vdát se. Nyní byla tato žena manželkou bohatého muže ve velmi dobrém postavení a zřejmě šťastná. Vyptával jsem se jejího manžela a jedinou věcí, kterou mi mohl říci - stejně jako mi řekla ona - bylo, že deprese se dostavila asi dva měsíce poté, co zemřelo její nejstarší dítě - malé čtyřleté děvčátko. Nic jiného se nedalo o etiologii případu zjistit. Asociační test mě konfrontoval s řadou nevyzpytatelných reakcí, které jsem nemohl složit dohromady. V takové situaci budete často, zvláště nemáte-li rutinu v tomto druhu diagnózy. Pak se nejdříve ptejte zkoumané osoby na slova, která nejdou přímo k jádru. Kdybyste se zeptali přímo na nejsilnější poruchy, dostali byste nesprávné odpovědi, takže začněte s poměrně neškodnými slovy a pravděpodobně dostanete poctivou odpověď. Řekl jsem: "A co anděl? Znamená to slovo pro Vás něco?" Odpověděla: "Samozřejmě, je to mé dítě. které jsem ztratila." A potom přišla velká záplava slz. Když se bouře přehnala, zeptal jsem se: "Co pro Vás znamená tvrdohlavý? Řekla: "Neznamená to pro mě nic." Ale já jsem řekl: "U tohoto slova byla velká porucha a to znamená, že je s tím něco spojeno." Nemohl jsem do tohoto proniknout. Přišel jsem ke slovu zlý a nemohl jsem z ní nic dostat. Objevila se výrazná negativní reakce, která ukázala, že odmítla odpovědět. Pokračoval jsem dál ke slovu modrý a ona řekla: "To jsou oči dítěte, které jsem ztratila." Řekl jsem: "Dělaly na Vás zvláštní dojem?" Řekla: "Samozřejmě. Byly překrásně modré, když se dítě narodilo." Povšiml jsem si výrazu tváře a řekl jsem: "Proč jste tak rozrušená?" a ona mi odpověděla: "Víte, neměla oči mého manžela." Nakonec z ní vyšlo, že dítě mělo oči jejího dřívějšího milence. Řekl jsem: "Co Vás rozrušuje v souvislosti s tím mužem?" A nakonec se mi podařilo z ní příběh vytáhnout.
V malém městě, kde vyrůstala, byl mladý bohatý muž. Ona pocházela ze zámožné rodiny, ale nebylo to nic velkolepého. Muž byl bohatý aristokrat a hrdina malého města a každá dívka o něm snila. Byla hezké děvče a myslela si, že snad má šanci. Potom zjistila, že u něho šance nemá a její rodina jí řekla: ..Proč na něho myslíš? Je bohatý muž a nemyslí na tebe. Tady je pan Tenaten, milý člověk. Proč by sis ho nevzala?" Vzala si ho a byla dokonale šťastná až do pátého roku manželství, kdy ji navštívil bývalý přítel z jejího rodného města. Když jej; manžel odešel z místnosti, řekl jí: Způsobila jste bolest jednomu muži" (myslel tím hrdinu. Řekla: "Cože? Já jsem způsobila bolest?" Přítel odpověděl: "Což jste nevěděla, že byl do Vás zamilován a že byl zklamán, když jste se provdala za jiného muže?" A byl oheň na střeše. Ale potlačila to. Za čtrnáct dnů později koupala svého dvouletého chlapce a čtyřleté děvčátko. Voda ve městě - nebylo to ve Švýcarsku - nebyla bez podezření, ve skutečnosti byla infikována tyfem. Všimla si, že děvčátko sálo houbu. Ale nezasáhla a když chlapeček řekl: "Chci se napít vody", dala mu vodu, která mohla být nakažena. Děvčátko dostalo tyfovou horečku a zemřelo, chlapeček byl zachráněn. Potom měla, co chtěla - nebo co chtěl ďábel v ní - popření svého manželství, aby se mohla vdát za jiného muže. Za tím účelem spáchala vraždu. Nevěděla to: řekla mi jenom fakta a neučinila závěr, že je odpovědná za smrt dítěte, protože věděla, že voda je nakažená a že tu bylo nebezpečí. Byl jsem postaven před otázku, zda ji mám říci, že spáchala vraždu nebo mám-li mlčet. Jednalo se pouze o to, říci o tom jí, nebyla to hrozba kriminálního případu. Myslel jsem, že když jí to řeknu, mohlo by to její stav zhoršit, ale prognóza byla stejně špatná, kdežto kdyby si mohla uvědomit, co udělala, byla by možnost, že se snad uzdraví. Takže jsem se rozhodl, že jí řeknu rovnou: "Zabila jste své dítě." Vybuchla v emocionálním stavu, ale potom se vrátila k faktům. Během tří týdnů jsme ji mohli propustit a nikdy se nevrátila zpět. Sledoval jsem ji patnáct let a nedošlo k žádnému relapsu. Deprese se psychologicky hodila do jejího případu: byla vrah a za jiných okolností by si zasloužila trest smrti. Místo toho, aby šla do vězení, byla poslána do ústavu pro choromyslné. Prakticky jsem ji zachránil od trestu duševní choroby tím, že jsem nesmírně zatížil její svědomí. Protože když někdo dokáže přijmout svůj hřích, může s ním žít. Jestliže ho není s to přijmout, musí trpět nevyhnutelnými následky.
(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 47-65)