PŘEDNÁŠKA ČTVRTÁ
Předsedající (Dr. Emanuel Miller):
Nehodlám vás připravovat o čas profesora Junga, nýbrž chci jen vyjádřit svou velkou radost z toho, že mám příležitost být dnes večer předsedajícím. Pouze jsem se ocitl ve velké nevýhodě: nebyl jsem přítomen na předcházejících přednáškách a tudíž nevím, do jakých hlubin nevědomí vás již profesor Jung zavedl, myslím však, že hodlá dnes večer pokračovat ve výkladu své metody analýzy snů.
PŘEDNÁŠKA ČTVRTÁ
Interpretace hlubokého snu, takového, jakým byl náš poslední sen, není nikdy dostatečná, pokud ji ponecháme pouze v osobní sféře. Tento sen obsahuje archetypický obraz, a to je vždy naznačení, že psychologická situace snícího sahá za pouhou osobní vrstvu nevědomí. Jeho problém již není zcela jen jeho osobní záležitostí, ale něčím, co se dotýká problémů lidstva obecně, jako celku. Symbol obludy to naznačuje. Tento symbol přináší mýtus hrdiny a dále rovněž asociace s bitvou u sv. Jakuba, která charakterizuje lokalizaci scény, si vyžaduje též obecného zájmu. Schopnost využít obecného hlediska má velký terapeutický význam. Moderní terapie si to příliš neuvědomuje, ale starověká medicína dobře věděla, že pozvednutí, povýšení nemoci na vyšší a neosobnější úroveň má léčivý účinek. Když byl například ve starém Egyptě člověk uštknut hadem, byl zavolán kněz-lékař a ten vzal z chrámové knihovny rukopis o mýtu Ra a jeho matky Isis a předčítal jej. Isis stvořila jedovatého červa a ukrylo ho do písku a bůh Ra na hada šlápl a byl jím uštknut, takže trpěl hroznou bolestí a hrozila mu smrt. Proto bohové přiměli Isis, aby vymyslela zaříkadlo, které z něho vyžene jed. Myšlenka spočívala v tom, že toto vyprávění na pacienta tak zapůsobí, že se vyléčí. Pro nás to zní zcela neuvěřitelně. Nedovedeme si představit, že čtení nějakého příběhu z Grimmových Pohádek by například mohlo vyléčit střevní tyfus nebo zápal plic. Ale bereme v úvahu pouze naši racionální moderní psychologii. Abychom porozuměli účinku, musíme vzít v úvahu psychologii starých Egypťanů, která byla úplně jiná. A přece tito lidé nebyli tak úplně odlišní. Dokonce i s námi dovedou určité věci dělat zázraky; někdy mohou duševní útěcha nebo psychologický vliv samy o sobě vyléčit nebo alespoň pomohou při léčení nemoci. A samozřejmě, že o to více to platí o člověku na primitivnější úrovni a s archaičtější psychologií.
Na Východě je velké množství praktické terapie vybudováno na principu povýšení pouhého osobního utrpení do obecně platné situace a starověká řecká medicína také pracovala se stejnou metodou. Samo- zřejmě kolektivní obraz nebo jeho použití muselo být v souladu s příslušným psychologickým stavem pacienta. Mýtus nebo legenda vzniká z archetypického materiálu, který je konstelován nemocí a psychologický účinek spočívá ve spojení pacienta s obecným lidským významem jeho zvláštní situace. Uštknutí hada například je archetypickou situací, protože ji najdete jako motiv v řadě pohádek. Je-li archetypická situace, která tvoří základ nemoci, správně vyjádřena, je pacient vyléčen. Nenalezne-li se vhodné vyjádření, je jedinec odkázán sám na sebe, do izolace v nemoci; je sám a nemá spojení se světem. Když se mu však ukáže, že právě jeho nemoc není pouze jeho nemocí, ale obecnou nemocí - dokonce utrpením boha - je ve společnosti lidí a bohů, a toto poznání vytváří léčivý účinek. Moderní duchovní terapie užívá stejného principu: bolest nebo nemoc je srovnávána s utrpením Kristovým, a tato myšlenka poskytuje útěchu. Jedinec je pozdvižen ze své ubohé osamělosti a ukazuje se jako někdo, kdo se podrobuje hrdinskému smysluplnému osudu, jenž je nakonec dobrý pro celý svět, tak jako utrpení a smrt nějakého boha. Když bylo starověkému Egypťanovi ukázáno, že podstupuje osud Ra, slunečního boha, byl okamžitě postaven naroveň faraónovi, jenž byl synem a představitelem bohů, a tak se obyčejný člověk stal bohem a to přineslo uvolnění energie, že můžeme celkem dobře pochopit, jak byl zbaven své bolesti. V určitém duševním stavu dovedou lidé hodně vydržet. Primitivové dokáží chodit po žhavém uhlí a za určitých okolností si způsobovat nejhroznější zranění, aniž by cítili bolest. Takže je zcela pravděpodobné, že působivý a adekvátní symbol mlže mobilizovat síly nevědomí do té míry, že ovlivní i nervový systém a tělo začne opět reagovat normálním způsobem.
V případě psychického utrpení, které vždy izoluje jedince od davu takzvaných normálních lidí, je také velmi důležité pochopit, že konflikt není pouze osobním selháním, ale současně také společným utrpením a problémem, který těžce doléhá na celou epochu. Toto obecné hledisko vyzvedá jedince ze sebe sama a spojuje ho s lidstvem. Utrpení dokonce nemusí být ani neuróza; stejný pocit máme za velmi běžných okolností. Když například žijete v blahobytné společnosti a najednou ztratíte všechny své peníze, vaše přirozená reakce bude, že je to strašné a zahanbující a že jste jediný, kdo je takový hlupák, jenž přišel o peníze. Ale když o peníze přijde každý, je to něco zcela jiného a cítíte se s tím smířeni. Když jsou ostatní lidé ve stejné neblahé situaci jako já, cítím se mnohem lépe. Když je člověk ztracen v poušti nebo úplně sám na ledovci nebo když je odpovědným vůdcem skupiny lidí v nebezpečné situaci, bude se cítit hrozně. Ale když je vojákem celého bataliónu, který je ztracen, připojí se k ostatním jásáním a žertováním a neuvědomí si nebezpečí. Toto nebezpečí není menší, ale jedinec je pociťuje docela jinak, když je ve skupině, než když mu má čelit sám.
Kdykoliv se ve snech objeví archetypické postavy - zvláště v pozdějších stadiích analýzy-vysvětlím pacientovi, že jeho případ není zvláštní a osobní, ale že jeho psychologie se blíží úrovni, která je obecně lidská. Toto hledisko je velmi důležité, protože neurotik se cítí nesmírně izolován a stydí se za svou neurózu. Avšak když ví, že jeho problém je obecný, a ne pouze osobní, je to něco úplně jiného. Kdybych pokračoval v případě našeho snícího v léčbě, upozornil bych pacienta na skutečnost, že motiv v jeho posledním snu byla obecně lidská situace. On sám ve svých asociacích rozpoznal konflikt hrdiny s drakem.
Hrdinův boj s drakem jako symbol typické lidské situace je velmi častý mytologický motiv. Jedním z nejstarších literárních vyjádření tohoto motivu je babylónský mýtus stvoření, kde hrdina-bůh Marduk bojuje s drakem Tiamatem. Marduk je bůh jara a Tiamat je drtě' matka, prvotní chaos. Marduk ji zabije a rozdělí ji na dvě části. Z jedné poloviny udělá nebesa a z druhé zemi.
Ještě nápadnější paralelou k našemu případu je velký babylónskÝ epos o Gilgamešovi. Gilgameš je skutečně jakýsi arriviste par excelence (kariérista, šplhavec, pozn. př.), muž s ambiciózními plány - jako náš snící - a velký král a hrdina. Všichni lidé pro něho pracují jako otroci, aby postavili město s mocnými zdmi. Ženy se cítí být zanedbávány a stěžují si bohům na svého bezohledného tyrana. A tak se bohové rozhodnou, že se s tím musí něco udělat. Přeloženo do psychologického jazyka to znamená: Gilgameš používá pouze svého vědomí, jeho hlava má křídla a je oddělena od těla a tělo se chystá k tomu něco říci. Bude reagovat neurózou, to znamená konstelaci opačného faktoru. Jak je tato neuróza popsána v básni'? Bohové se rozhodnou nastrojit, to jest vytvořit člověka podobného Gilgamešovi. Stvoří Enkidua; nicméně on je poněkud jiný. Jeho vlasy jsou dlouhé; vypadá jako jeskynní člověk a žije na pláních s divokými zvířaty a pije z napajedel gazel. Gilgameš, který je dosud normální, má úplně normální sen o úmyslech bohů. Zdá se mu, že na jeho záda dopadla hvězda, hvězda jako mocný válečník a Gilgameš s ním zápasí, ale nemůže se ho střást. Nakonec ho přemůže a položí ho k nohám své matky a matka z něho udělá "rovného" Gilgamešovi. Matka je moudrá žena a interpretuje Gilgamešovi sen tak, aby byl připraven čelit nebezpečí. Enkidu by vlastně měl bojovat s Gilgamešem a porazit ho, ale Gilgameš si z něho velmi chytrým způsobem udělá přítele. Porazil reakci svého nevědomí lstí a silou vůle a přesvědčí svého protivníka, že jsou skutečně přátelé a že mohou pracovat společně. Věci se teď mají hůř než předtím.
I když hned na počátku má Enkidu tíživý s-en, vizi podsvětí, kde žijí mrtví, Gilgameš se připravuje na velké dobrodružství. Jako hrdinové spolu Gilgameš a Enkidu vyrazí, aby přemohli Humbabu, strašnou obludu, kterou bohové ustanovili jako strážkyni své svatyně na cedrové hoře. Její hlas řve jako bouře a každý, kdo se k hoře přiblíží, je přemožen slabostí. Enkidu je stateční a velmi silný, ale je z celé akce nervózní. Je sužován zlými sny a přikládá jim velký· význam, stejně jako to činí inferiorní člověk v nás, jehož zesměšňujeme, když je tato inferiorní část v nás kvůli určitým údajům času a místa atd. pověrčivá; inferiorní člověk Přesto zůstává nadále nervózní kvůli určitým věcem. Enkidu je velmi pověrčivý, cestou k lesu měl špatné sny a má předtuchy, že to špatně dopadne. Ale Gilgameš interpretuje jeho sny optimisticky. Reakce nevědomí je opět přeletěna a jim se podaří přinést hlavu Humbaby vítězoslavně do města.
Nyní se bohové rozhodnou zasáhnout nebo spíše je to bohyně Ištar, která se pokusí Gilgameše zničit. Posledním principem nevědomí je princip věčného ženství - věčně ženské, a Ištar s pravou ženskou chytrostí dělá Gilgamešovi krásné sliby, stane-li se jejím milencem: bude jako bůh a jeho moc a bohatství nesmírně vzrostou. Ale Gilgameš jí nevěří ani slovo, odmítá ji urážlivými slovy a vyčítá jí všechny nevěry a krutost k jejím milencům. lštar ve své zlosti a zuřivosti přesvědčí bohy, aby stvořili obrovského býka, který sestoupí z nebe a ničí krajinu. Začíná velký boj a stovky mužů zahynou jedovatým dechem božského býka. Ale Gilgameš opět s Enkiduovou pomocí býka zabije a oslavuje vítězství.
Ištar přemožena zlostí a bolestí sestupuje ke hradbám města a nyní se sám Enkidu dopouští její urážky. Proklíná ji a hodí jí úd mrtvého býka do tváře. To je vyvrcholení -climax a nyní přichází peripeteia - rozuzlení. Enkidu má další zlověstné sny, vážně onemocní a umírá.
To znamená, že vědomí se úplně oddělilo od nevědomí; nevědomí se stáhne ze scény a Gilgameš je nyní sám a přemožen zármutkem. Dokáže těžko přijmout ztrátu svého přítele, ale co ho mučí nejvíce je strach ze smrti. Viděl umírat svého přítele a je konfrontován se skutečností, že i on je smrtelný. Mučí ho další touha-zabezpečit si nesmrtelnost. Vydá se hrdinsky hledat lék proti smrti, protože ví o jednom starci, svém předku, který má věčný život a žije daleko na Západě. Takto začíná cesta do podsvětí, Nekyia a on putuje na Západ jako slunce branou nebeské hory. Překonává obrovské nesnáze a dokonce ani bohové se nestaví proti jeho plánu, i když mu říkají, že bude hledat marně. Nakonec přijde k svému cíli a přesvědčí starce, aby mu o léku pověděl. Na mořském dně najde kouzelnou bylinu nesmrtelnosti, pharmakon athnnasias, a přináší tu rostlinu domů. I když je z cesty unaven, je pln radosti. protože má zázračný lék a nemusí se již bát smrti. Ale zatím co se osvěžuje koupelí v jezírku, had ucítí rostlinu nesmrtelnosti a ukradne mu ji. Po svém návratu se dává Gilgameš do nových plánů k opevnění svého města, ale nemůže najít klid. Chce vědět, co se stane člověku po smrtí a nakonec se mu podaří vyvolat Enkiduova ducha, který vyjde z díry v zemi a dává Gilgamešovi velmi melancholickou informaci. Tady epos končí. Konečné vítězství patří studenokrevnému živočichovi.
Ve starověku bylo zaznamenáno mnoho snů s paralelními motivy a já vám poskytnu stručný příklad, jak naši staří kolegové - vykladači snů z prvního století po Kr. postupovali. Příběh je vyprávěn Josefem Flaviem v jeho dějinách židovské války, kde také zaznamenává zničení Jeruzaléma.
V Palestině byl tetrarcha jménem Archelaos, římský guvernér, který byl velmi krutý a který - jako prakticky všichni tito provinční guvernéři - považoval své postavení za příležitost obohatit se a kradl vše, co mu přišlo do rukou. Proto byla k císaři Augustovi vyslána delegace, aby si pak něj stěžovala. Bylo to v desátém roce Archelaovy vlády. Přibližně v té době měl sen, ve kterém viděl devět velkých zralých klasů pšenice, které požíral hladový vůl. Archelaos se vyděsil a okamžitě povolal svého dvorního "psychoanalytika". Ale "psychoanalytik" nevěděl, co sen znamená nebo měl strach říci pravdu a vykroutil se z toho. Archelaos povolal ke konzultaci jiné "psychoanalytiky", ale oni také odmítli, že o snu nic nevědí.
Existovala ale zvláštní sekta lidí, Essenští neboli Therapeutai - terapeuti, kteří měli více nezávislého ducha. Žili v Egyptě a poblíž Mrtvého moře a není vyloučeno, že k těmto kruhům patřil Jan Křtitel stejně jako Šimon Magus. A tak jako poslední východisko poslali pro muže, který se nazýval Šimon Essenský a ten řekl Archelaovi: "Pšeničné klasy představují roky Tvé vlády a vůl změnu věcí. Devět let se naplnilo a v Tvém osudu nastane velká změna. Hladový býk znamená Tvou zkázu." V oněch krajinách byl takový obraz ve snu zcela pochopitelný. Pole musela být pečlivě chráněna před pasoucím se dobytkem. Je tam málo trávy a když v noci vůl poláme plot, vtrhne na pole, podupe a sežere rostoucí obilí, je to katastrofa, protože do rána je ztracen chléb na celý rok. A nyní k potvrzení interpretace. O několik dnů později Přijel římský vyslanec vyšetřovat, propustil Archelaa, zbavil ho všeho majetku a poslal ho do vyhnanství do Gallie.
Archelaos byl ženatý a jeho žena Glaphyra měla také sen. Přirozeně, že na ni zapůsobilo, co se stalo jejímu manželovi. Měla sen o svém Prvním muži - Archelaos byl její třetí manžel - jehož se zbavila velmi nezdvořilým způsobem: byl zavražděn a Archelaos byl s největší pravděpodobností vrah. V oněch dobách byly poměry poněkud drsné. Její dřívější manžel Alexandros se jí zjevil ve snu, vyčítal jí její chování a řekl jí, že ji vezme zpět do své domácnosti. Šimon tento sen neinterpretoval, takže analýza je ponechána na nás. Důležitým faktem je, že Alexandros byl mrtev a Glaphyra viděla ve snu mrtvého manžela. V těchto dobách to samozřejmě znamenalo ducha té osoby. Takže když jí řekl, že ji vezme zpět do své domácnosti, znamenalo to, že ji vezme s sebou do Hádu, A opravdu, za několik dní spáchala sebevraždu.
Způsob, jakým postupoval vykladač Archelaova snu, byl velmi rozumný. Rozuměl snu přesně tak, jak bychom mu rozuměli my, i když tyto sny jsou mnohem jednodušší než většina našich snů. Všiml jsem si, že sny jsou stejně jednoduché nebo stejně složité jako sám snící, jenom jsou vždy trochu vpředu před vědomím snícího. Nerozumím svým vlastním snům o nic lépe než kterýkoli z vás, protože jsou vždy poněkud mimo mé chápání a mám s nimi stejné problémy, jako má každý, kdo neví nic o interpretaci snů. Vědění není žádná výhoda, když se jedná o vlastní sny.
Jinou zajímavou paralelou k našemu případu je vám všem známý příběh ve čtvrté kapitole Knihy Danielovy. Když král Nebukadnezar dobyl celou Mezopotámii a Egypt, myslel si, že je skutečně velký. protože vlastnil celý známý svět. Potom měl typický sen "arrivisté' kariéristy, šplhavce, který vyšplhal příliš vysoko. Zdálo se mu o obrovském stromě rostoucím vysoko do nebes a vrhajícím stín na celou zemi. Ale potom sestoupil z nebe posel a svatý a nařídil, aby byl strom skácen. jeho větve ořezány a jeho listí otrháno, aby zbyl jenom pařez: a ten že bude žít se zvířaty a jeho lidské srdce mu bude vzato a jemu ať je dáno srdce zvířecí.
Samozřejmě všichni astrologové a mudrci a vykladači snů odmítli snu rozumět. Pouze Daniel, který se už v druhé kapitole ukázal jako odvážný analytik - měl dokonce vizi jednoho snu, na který si Nebukadnezar nemohl vzpomenout - pochopil jeho význam. Varoval krále, aby litoval své hrabivosti a nespravedlivosti, jinak že se sen vyplní. Ale král pokračoval stejně jako předtím, velmi pyšný na svou moc. Potom ho hlas z nebes proklel a opakoval proroctví snu. A vše se stalo, jak bylo předpovězeno. Nebukadnezar byl vyhnán mezi zvěř a stal se sám zvířetem. Pojídal trávu jako skot a jeho tělo bylo zkrápěno rosou nebeskou, narostly mu vlasy dlouhé jako peří orlů a nehty měl jako drápy ptáků. Byl přeměněn opět na primitivního člověka a byl mu odebrán všechen jeho vědomý rozum, protože ho zneužíval. Regredoval dokonce ještě více než primitiv a stal se úplně nelidským; stal se Humbabou, obludou. Toto vše symbolizuje úplnou regresivní degeneraci člověka, který se přecenil a přesáhl sám sebe.
Jeho případ stejně jako případ našeho pacienta je věčný problém úspěšného muže, který překročil sám sebe a je v protikladu se svým nevědomím. Protiklad se nejdříve objevuje ve snech, a jestliže není akceptován, musí být prožit v realitě fatálním způsobem. Tyto historické sny, stejně jako všechny sny, mají kompenzační funkci: jsou jakýmsi příznakem - chcete-li říci tedy symptomem - že jedinec je v rozporu s nevědomým stavem, že někde vybočil ze své přirozené cesty. Někde se stal obětí své ambice a svých směšných plánů a nedá-li si pozor, trhlina se bude rozšiřovat a on do ní spadne jako náš pacient.
Chtěl bych zdůraznit, že není bezpečné interpretovat sen bez pečlivých detailů týkajících se kontextu. Neužívejte nikdy žádnou teorii, ale zeptejte se vždy pacienta, co si on myslí o svých snových obrazech. Protože sny se vždy týkají zvláštního problému jedince, o němž má on špatný vědomý úsudek. Sny jsou reakcí na náš vědomý postoj, a to stejně jako když reaguje tělo na to, jestliže se přejíme nebo dost nenajíme nebo když s ním nějak jinak špatně zacházíme. Sny jsou přirozená reakce seberegulujiciho psychického.systému. Tato formulace je nejbližší, Janou mohu poskytnout k teorii o struktuře a funkci snů. Myslím si, že sny jsou právě tak rozmanité a nepředpověditelné a nevypočitatelné Jako osoba, kterou sledujete během dne. Když pozorujete jedince v jednom okamžiku a potom v druhém, uvidíte a uslyšíte nejrůznější reakce a přesně totéž je se sny. Ve svých snech jsme právě tak mnohostranní Jako ve svém denním životě a právě tak, jako si nemůžete vytvořit teorii o mnohých aspektech vědomé osobnosti, nemůžete vytvořit obecnou teorii snů. Jinak bychom měli téměř božskou znalost lidské psýché, kterou určitě nemáme. Víme o ní vzácně málo, proto nazýváme věci, které neznáme, nevědomými.
Ale dnes si budu protiřečit a poruším všechny své zásady. Budu interpretovat jediný sen, ne jeden ze série; navíc neznám snícího a dále nemám k dispozici asociace. Proto interpretuji sen arbitrátně. Pro tento postup existuje zdůvodnění. Když je sen jasně utvořen z osobního materiálu, musíte získat individuální asociace, ale když má sen převážně mytologickou strukturu, což je rozdíl, který je okamžitě viditelný, pak mluví univerzálním jazykem a vy nebo já můžeme dodat paralely, pomocí kterých sestrojíme kontext stejně jako kdokoli jiný za předpokladu, že máme potřebné poznatky. Když se například sen zabývá konfliktem hrdina - drak, má k tomu každý co říci, protože my všichni jsme četli pohádky a legendy a víme něco o hrdinech a dracích. Na kolektivní úrovni snů není prakticky rozdílu mezi lidskými bytostmi, zatímco na osobní úrovni rozdíl je.
Hlavní obsah snu, o němž hodlám hovořit, je mytologický. Zde stojíme před otázkou: Za jakých podmínek má člověk mytologické sny? U nás jsou spíše zřídkavé, protože naše vědomí je do velké míry odděleno od základní archetypické psýché. Proto pociťujeme mytologické sny jako velmi cizí prvky. Ale není tomu tak u mentality, která je blíže prapůvodní psýché. Primitivové připisují těmto snům velký význam a nazývají je "velké sny", aby je odlišili od obyčejných. Cítí, že jsou důležité a obsahují obecný význam. Proto v primitivní společnosti jedinec, jenž má sen, cítí se povinen oznámit velký sen shromáždění mužů, kteří o něm besedují. Takové sny bývaly také oznamovány římskému senátu. Existuje příběh o dceři jednoho senátora v 1. století před Kristem, které se zdálo, že se jí zjevila bohyně Minerva a stěžovala si, že římští občané zanedbávají její chrám. Dáma se cítila povinována oznámit sen senátu a senát odhlasoval určitý peněžitý obnos pro obnovu chrámu. Podobný případ se vypráví o Sofoklovi, když byla ukradena cenná zlatá nádoba z Heraklova chrámu. Bůh se ve snu zjevil Sofoklovi a řekl mu jméno zloděje. Po třetím opakování snu Sofokles uznal za nutné informovat areopagus. Dotyčný muž byl chycen a během vyšetřování se přiznal a přinesl nádobu zpět. Tyto mytologické nebo kolektivní sny mají charakter, který instinktivně nutí lidi, aby je řekli. Tento instinkt je vcelku namístě, protože takové sny nepatří jedinci; mají kolektivní význam. Jsou pravdivé samy o sobě v obecnosti a obzvláště jsou pravdivé pro lidi za určitých okolností. To je důvod, proč ve starověku a ve středověku byly sny ve velké vážnosti. Cítilo se, že vyjadřují kolektivní lidskou pravdu.
A nyní vám řeknu ten sen. Byl mi před několika lety zaslán mým kolegou s několika poznámkami o snícím. Můj kolega byl psychiatrem na klinice a pacient byl dvaadvacetiletý vzdělaný mladý Francouz, vysoce inteligentní a velmi esteticky založený. Cestoval do Španělska a vrátil se s depresí, která byla diagnostikována jako maniodepresivní psychóza. Deprese nebyla příliš silná, ale přece jen dost silná na to, aby ho poslali na kliniku. Po šesti měsících byl propuštěn z léčení na uzavřeném oddělení a za několik měsíců spáchal sebevraždu. Netrpěl už depresí, byl prakticky vyléčen; spáchal sebevraždu zjevně ve stavu chladného uvažování. Ze snu porozumíme, proč sebevraždu spáchal. Toto je sen,jenž se objevil na začátku deprese:
Pod velkou katedrálou v Toledu je cisterna naplněná vodou, která má podzemní spojeni s řekou Tajo, jež obléká město. Tato cisterna je malá tmavá místnost. Ve vodě je obrovský had, jeho oči se třpytí jako drahokamy. Poblíž je zlatá nádoba obsahující zlatou dýku. Tato dýka je klíčem k Toledu a její majitel má plnou moc nad městem. Snící ví, že had je přítelem a ochráncem B. C., jeho mladého přítele, který je též přítomen. B. C. dává svou bosou nohu do hadích čelisti. Had ji přátelsky olizuje a B. C. dělá radost hrát si s hadem; nebojí se ho, protože je bezelstné dítě. Ve snu má B. C. asi sedm let; byl skutečně přítelem snícího u raném dětství. Od té doby, říká sen, se na hada zapomnělo a nikdo se neodváži! nestoupit do jeho úkrytu.
Tato část je jakýmsi druhem úvodu a nyní začíná opravdová akce. Snící je .sám s hadem. Mluví s ním uctivě, ale beze strachu. Had říká snícímu, že Španělsko mu patři, protože je přítelem B., C. a žádá ho, aby Mu chlapce vrátil. Snící to odmítá učinit a slibuje mu místo toho, že sám sestoupí do temnoty jeskyně, aby se stal hadovým přítelem. Ale potom si to rozmysli a místo toho, aby splnil svůj slib, rozhodne se poslat k hadovi jiného přítele, pana S.. Tento přítel pochází ze španělských Maurů a aby se mohl odvážit sestupu do cisterny, musí u sobě znovu probudit původní odvahu své rasy. Snící mu radí, aby si vzal meč s rudým jílcem, který se nalézá v továrně na zbraně na druhém břehu řeky Tajo. Říká se, že je t° velmi starobylý meč, který pochází až od starých Fokajanů. S. získá meč a sestupuje do cisterny a snící mu řekne, aby si levou dlaň probodl mečem. S. to udělá, ale není schopen zachovat rozvahu u přítomnosti hrozného hada. Přemožen strachem a bolestí vykřikne a vrávorá opět po schodech nahoru bez dýky. Proto S. nemůže udržet Toledo a sniví s tím nemůže nic dělat a musí ho tam nechat jako pouhou nástěnnou dekoraci.
To je konec snu. Originál je ovšem ve francouzštině. Nyní ke kontextu. Pokud jde o přátele snícího, máme určité náznaky. B. C. je přítel z raného mládí, trochu starší než on sám; všechno, co bylo krásné a okouzlující, produkoval do tohoto chlapce a udělal z něho jakéhosi hrdinu. Ale později ho ztratil z očí; možná, že chlapec zemřel. S. je přítel z nedávné doby. Říká se o něm, že pochází ze španělských Maurů. Neznám ho osobně, ale znám jeho rodinu. Je to velmi stará a vážená rodina z jižní Francie a její jméno by mohlo být maurské jméno. Snící zná legendu o rodině S.
Jak jsem vám řekl, byl snící před nedávnem ve Španělsku a samozřejmě viděl Toledo, sen měl po návratu a když byl přijat na kliniku. Byl ve špatném stavu, prakticky byl zoufalý a musel sen vyprávět svému lékaři. Můj kolega nevěděl, co si s ním počít, ale cítil nutkání mi ho poslat, protože cítil, že je velmi důležitý. Avšak v době, kdy jsem sen dostal, jsem mu nemohl rozumět. Nicméně jsem měl pocit, že kdybych o takových snech věděl něco více a kdybych mohl tento případ vést sám, snad bych byl schopen tomu mladému muži pomoci a on spad nemusel spáchat sebevraždu. Od té doby jsem viděl hodně podobných případů. Často se podaří překonat kritický bod, když člověk opravdu pochopi takový sen. U takového citlivého, vytříbeného jedince, který studoval historii umění a byl neobvykle umělecký a inteligentní, musí být člověk mimořádně opatrný. V takovém případě jsou banality nepoužitelné a člověk musí být vážný a zabývat se skutečným materiálem.
Neuděláme chybu, budeme-li předpokládat, že snící si vybral Toledo z určitého důvodu - jako objekt svého výletu a též svého snu; x sen přináší materiál, který by měl prakticky každý, kdo viděl Toledo se stejnou mentální dispozicí, se stejným vzděláním a vytříbeností estetického vnímání a znalostí. Toledo je mimořádně působivé město. Je v něm jedna z nejúžasnějších gotických katedrál na světě. Je to místo s nesmírně starou tradicí; je to starořímské Toletum a po staletí bylo sídlem kardinála arcibiskupa a španělského primase. Od šestého do osmého století bylo hlavním městem Vizigótů; od osmého do jedenáctého století bylo provinčním hlavním městem maurského království; a od jedenáctého do šestnáctého století bylo hlavním městem Kastilie. Katedrála v Toledu, působivá a překrásná stavba, přirozeně naznačuje všechno, co reprezentuje: velikost, moc, nádheru, a tajemství středověkého křesťanství, které našlo své základní vyjádření v církvi. Proto je katedrála ztělesněním, inkarnací duchovního království, protože ve středověku byl svět spravován císařem jakož i Bohem. Takže katedrála Vyjadřuje křesťanskou filozofii nebo světový názor středověku.
Sen říká, že pod katedrálou je tajemné místo, které ve skutečnosti není v souladu s křesťanským kostelem. Co je pod katedrálou těch dob? Je tam vždy takzvaná krypta. Pravděpodobně jste viděli velkou kryptu v Chartres; poskytuje velmi dobrou představu o tajemném charakteru krypty. Krypta v Chartres byla původně stará svatyně se studnou, kde se konaly bohoslužby k uctívání panny - ne Panny Marie jako nyní, ale keltské bohyně. Pod každým středověkým křesťanským kostelem je tajné místo, kde byla ve starých dobách slavena mystéria. To, co nyní nazýváme církevními svátostmi, byla mystéria raného křesťanství. V provensálštině se krypta nazývá le musset, což znamená tajemné místo. V Aostě, kde mluví provensálským dialektem, je pod katedrálou musset.
Krypta je pravděpodobně převzata z Mithrova kultu. V mithraismu se hlavní náboženský obřad konal pod klenbou napůl zapuštěnou v Zemi a obec věřících zůstávala oddělena v hlavním chrámu nahoře. Tam byly otvory na dívání, kterými mohli vidět a slyšet kněze a vyvolené jak zpívají a slaví dole své rituály, ale nebyli k ním připuštěni. To bylo Privilegium zasvěcených. V křesťanském kostele oddělení baptisteria od hlavní části stavby pochází ze stejné myšlenky, neboť křest stejně jako Přijímání svátosti byla mystéria, o kterých se nesmělo přímo hovořit. Muselo se užívat nějakého druhu alegorického náznaku, aby se neprosadilo tajemství. Mystérium se vázalo také ke Kristovu jménu, které se nesmělo vyslovovat; místo toho se o něm hovořilo jako o Ichthys, Rybě. Viděli jste pravděpodobně reprodukce raných křesťanských maleb, kde se Kristus objevuje jako Ryba. Toto tajemství spojené se svatým jménem je pravděpodobně příčinou, proč není Kristovo jméno uváděno v raném křesťanském dokumentu asi z roku 140 po Kr., známém jako Pastýř Hermasův, jenž byl důležitou součástí křesťanské literatury uznávané Církví až do 5. století. Předpokládá se, že pisatel této knihy vizí Hermas byl bratrem římského biskupa Pia. Duchovní učitel, který se Hermasovi zjevuje, je nazýván Poimen, Pastýř a ne Kristus.
Myšlenka krypty nebo tajného místa nás vede k něčemu pod křesťanským světonázorem, k něčemu, co je starší než křesťanství stejně jako pohanská studna pod katedrálou v Chartres nebo jako antická jeskyně obývaná hadem. Studna s hadem ovšem není skutečný fakt, který snící viděl, když cestoval do Španělska. Tento snový obraz není osobní zkušenost, a proto můžeme hledat paralely pouze v archeologických a mytologických poznatcích. Musím vás seznámit s určitým množstvím těchto paralel, abyste viděli, v jakém kontextu nebo předivu se jeví takové symbolické uspořádání, když se na ně podíváme ve světle srovnávací výzkumné práce. Víte, že každý kostel má dosud svou křtitelnici. To byla původně piscina, jezírko, ve kterém byli koupáni zasvěcení nebo byli do něho symbolicky ponořováni. Po obrazné smrti v koupeli křtu vycházeli proměněni guasi modo geniti, jako znovuzrození. Takže můžeme předpokládat, že krypta nebo křtitelnice měly význam místa hrůzy a smrti jakož i znovuzrození, místa, kde se konala temná zasvěcování.
Had v jeskyni je obraz, který se ve starověku objevuje často. 1e důležité si uvědomit, že v klasickém starověku stejně jako v jiných civilizacích byl had nejen zvířetem, které vzbuzovalo strach a představovalo nebezpečí, ale také znázorňovalo léčení. Proto Asklepios, bůh lékařů je spojen s hadem; všichni znáte jeho emblém, který se stále ještě užívá. V Asklepiových chrámech, Asklepieia, které byly starověkými klinikami, byla v zemi díra přikrytá kamenem a v té díře žil posvátny had. V kameni byla škvíra, kterou lidé, kteří se sem přicházeli léčit, házeli poplatek pro lékaře. Had byl zároveň pokladník kliniky i sběratel darů, jež byly házeny dolů do jeho jeskyně. Během velkého moru za vlády Diokleciána, byl slavný had z Asklepieionu v Epidauru přinesen do Říma jako protijed proti epidemii. Představoval samého boha.
Had není jen bůh léčení; má dar moudrostí a schopnost věštit. Fontána Kastalia v Delfách byla původně obývána pythonem. Apollón bojoval a přemohl pythona a od těch dob byly Delfy sídlem slavné věštírny a Apollón byl její bůh, dokud nepřenechal polovinu své moci Dionýzovi, který přišel později z Východu. V podsvětí, kde žijí duchové mrtvých, jsou hadi a voda vždy pohromadě, jak čteme v Aristofanových Žábách. Had je v legendě často nahrazen drakem; latinské draco znamená jednoduše had. Zvláště působivá paralela k našemu snovému symbolu je křesťanská legenda z 5. století o sv. Sylvestrovi v jeskyni pod tarpeiskou skálou v Římě byl strašný drak, kterému byly obětovány panny. Jiná legenda praví, že drak nebyl skutečný, ale umělý a že mnich se vydal dolů, aby dokázal, že není pravý a když přišel do jeskyně, zjistil, že drak má v tlamě meč a oči z třpytících se drahokamů.
Velmi často jsou v těchto jeskyních-jako v jeskyni Kastalia-prameny. Tyto prameny hrály velmi důležitou úlohu v kultu Mithrově, z něhož pocházejí mnohé prvky rané Církve. Porphyrius uvádí, že Zarathuštra, nakladatel perského náboženství, věnoval Mithrovi jeskyni s mnoha prameny. Ti, kdož z vás byli v Německu a viděli Saalburg u Frankfurtu, si povšimli pramene u Mithrovy jeskyně. Mithrův kult je vždy spojen s pramenem. V Provenci je překrásné mithraeum, které má velkou piscinu a podivuhodně křišťálově čistou vodu a v pozadí je skála, do které je vyrytý Mithras Tauroktonos - Mithra zabíjející býka. Tyto Svatyně byly pro rané křesťany vždy velkým pohoršením. Nenáviděli všechna tato přírodní zařízení, protože nebyli přátelé přírody. V kostele San Clemente v Římě bylo objeveno mithraeum deset stop pod povrchem kostela. Je dosud v dobrém stavu, ale je naplněno vodou a když se odčerpá, naplní se znovu. Je stále pod vodou, protože se napojuje na pramen, který zaplavuje vnitřek. Pramen nebyl nikdy nalezen. Známe také jiné náboženské myšlenky starověku, které vždy spojovaly podsvětí a vodou, například Orfický kult.
Tento materiál vám poskytne představu, že had v jeskyni plné vody je obraz, který byl obecně znám a hrál ve starověku velkou roli. Jak jste si povšimli, vybral jsme všechny příklady výhradně ze starověku; mohl jsem zvolit jiné paralely z jiných civilizací a zjistili byste, že to bylo stejné. Voda v hlubinách představuje nevědomí. V hlubinách je zpravidla poklad hlídaný hadem nebo drakem; v našem snu je pokladem zlatá nádoba s dýkou. Aby byl poklad znovu získán, musí být drak přemožen. Poklad je velmi tajemné povahy. Je spojen s hadem velmi zvláštním způsobem; zvláštní povaha hada označuje charakter pokladu, jako by obě věci byly jedno. Často je to zlatý had s pokladem. Zlato je něco, co každý hledá, takže bychom mohli říci, že to vypadá, jako by sám had byl tím velkým pokladem, zdrojem nesmírné síly. Například v raných řeckých mýtech je obyvatel jeskyně hrdina, jako Kekrops, zakladatel Athén. Horní část je napůl muž a napůl žena, hermafrodit, ale dolní část je had; je to jasně obluda. Totéž se vypráví o Erechtheovi, jiném mýtickém králi Athén.
To nás trochu připraví, abychom pochopili zlatou nádobu a dýku v našem snu. Jestliže jste viděli Wagnerova Parsifala, víte, že nádoba se podobá Grálu a dýka kopí a že obé patří k sobě; jsou to mužský a ženský princip, které tvoří jednotu protikladů. Jeskyně nebo podsvětí představují vrstvu nevědomí, kde není žádné rozlišení, dokonce ani rozdíl mezi mužem a ženou, což je první rozlišování, které dělají primitivové. Rozeznávají objekty tímto způsobem, jako i my to příležitostně děláme. Některé klíče například mají vpředu díru, jiné jsou celé. Často se jim říká mužský a ženský klíč. Znáte italské taškové střechy. Konvexní tašky jsou umístěny nahoře a konkávní tašky vespod. Vrchním se říká mniši a spodním jeptišky. Pro Italy to není neslušný vtip, ale podstata rozlišení.
Když nevědomí spojí to, co je mužské, s tím, co je ženské, stanou se věci naprosto nerozeznatelné a nemůžeme již říci, zda jsou mužské nebo ženské, stejně jako Kekrops přišel z takové mýtické dálky, že nemůžeme říci, zda-li byl muž nebo žena, člověk nebo had. Takže vidíme, že dno cisterny v našem snu je charakterizováno úplnou jednotou protikladu To je prapůvodní stav věcí a současně nejtoužebnější cíl, protože je to spojení prvků věčně rozporných. Konflikt se změnil v pokoj, všechno je dosud klidné nebo znovu v původním stavu nerozlišené harmonie. Stejnou myšlenku najdete v starověké čínské filozofii. Ideální stav se nazývá Tao a spočívá v úplné harmonii mezi nebem a zemí. Obrázek 13 zobrazuje symbol pro Tao. Je na jedné straně bílý s černou skvrnou a na druhé straně černý s bílou skvrnou. Bílá strana je horký, suchý, ohnivý princip, jih; černá strana je studený, vlhký, tmavý princip, sever.
Obr. 13 Tao
Stav Tao je začátek světa, kde ještě nic nezačalo-a je to také stav, jehož se má dosáhnout postojem vyšší moudrostí. Myšlenka spojení dvou protikladných principů, mužského a ženského, je archetypický obraz. Zažil jsem jednou velmi hezký příklad jeho stále živoucí primitivní formy. Když jsem byl ve vojenské službě s armádou během války, byl jsem s horským dělostřelectvem a vojáci museli vykopat hlubokou jámu pro postavení těžkého děla. Zem byla velmi nepoddajná a když kopali těžké bloky, hodně kleli. Seděl jsem za skálou, kouřil svou dýmku a poslouchal jsem, co říkají. Jeden muž řekl: "Teď k sakra jsme kopli do hloubky tohoto kvetoucího starého údolí, kde žili staří jezerní lidé a kde otec s matkou ještě stále spolu spí." To je stejná myšlenka, velmi naivně vyjádřená. Jeden černošský mýtus vypráví, že prvotní muž a žena spolu spali v tykvi, byli docela nevědomí, dokud nezjistili, že jsou odděleni, a to, co je mezi nimi, je syn. Člověk byl mezi nimi a od té doby byli odděleni a pak se navzájem znali. Původní stav absolutního nevědomí je vyjádřen jako zcela klidový stav, kde se nic neděje.
Když snící dospěje k těmto symbolům, dosáhne vrstvy úplného nevědomí, která je znázorňována jako největší poklad. Je to ústřední motiv ve Wagnerově Parsifalovi, že kopí má být zase navráceno ke Grálu, protože patří navěky k sobě. Toto spojení je symbolem úplného naplnění - věčnost před a po stvoření světa, spánkový stav. Je to možná ona věc, kterou hledá touha člověka. Proto se odváží do drakovy jeskyně, aby našel onen stav, kdy vědomí a nevědomí jsou tak úplně sjednoceny, že on není ani vědomý ani nevědomý. Kdykoli jsou obé příliš rozdělena, snaží se vědomí sjednotit je znovu tím, že sestupuje do hlubin, kde kdysi byla jedno. Proto najdete v tantrické józe nebo kundaliní józe snahu dosáhnout stavu, kde Šiva je ve věčném spojení se Šakti. Šiva je věčně nerozlehlý bod, jenž je obklopen ženským principem Šakti, ve formě hada.
Mohl bych vám uvést mnohé další příklady této myšlenky. Hrála velkou roli v tajné tradici středověku. Ve středověkých alchymických textech jsou obrazy procesu sjednocení Slunce (Sol) a Měsíce (Luna), mužského a ženského principu. Máme stopy podobné symboliky v křesťanských podáních a antických mystériích. Existuje zpráva biskupa Asteria o Eleusis a ta říká, že každý rok kněz dělal katabasis neboli sestup do jeskyně. A kněz Apollónův a kněžka Démétřina, matky Země, slavili hierosgamos, svatou svatbu pro zúrodnění země. To je křesťanské tvrzení, které není podloženo. Zasvěcenci eleusinských mystérií dodržovali nejpřísnější tajnost; jestliže cokoli vyzradili, byli potrestáni smrtí. Takže nemáme prakticky žádné údaje o jejich rituálech. Na druhé straně víme, že během Démétřiných mystérií se odehrávaly určité obscénnosti, protože se považovaly za dobré pro úrodnost země. Vybrané vznešené athénské dámy se shromáždily za předsednictví Démétřiny kněžky. Dobře se najedly, vypily spoustu vína a potom prováděly ritus aischrologia. To jest musely říkat neslušné vtipy. Bylo to považováno za náboženskou povinnost, protože to bylo dobré pro úrodnost země na příští období.bl) Podobný rituál se konal v Bubastis v Egyptě v době Isidiných mystérií. Obyvatelé vesnic na horním Nilu přicházeli dolů ve skupinách a ženy na bárkách se vystavovaly ženám na březích Nilu. Dělalo se to pravděpodobně ze stejného důvodu jako aischrologia - k zajištění úrodnosti země. Můžete se o tom dočíst v Hérodotovi. V jižním Německu až do 19. století, aby se zvýšila úrodnost půdy, brával sedlák svou ženu do polí a měl s ní styk v brázdě. Nazývá se to sympatická magie.
Mísa je nádoba, která přijímá nebo obsahuje, a proto je ženská. Je to symbol těla, které obsahuje animu, dech a tekutinu života, zatímco dýka má ostré, pronikající vlastnosti, a je proto mužská. Řeže, rozlišuje a rozděluje, a tak je symbolem mužského principu Logos.
V našem snu se praví, že dýka je klíč k Toledu. Myšlenka klíče je často spojována s mystérii v jeskyni. V Mithrově kultu je zvláštní druh boha, bůh klíče Aion, jehož přítomnost nelze vysvětlit, ale myslím, že je zcela pochopitelná. Je zobrazován s okřídleným lidským tělem a s hlavou lva a je obtočen hadem, který stoupá nad jeho hlavu. Jeho obraz máte v Britském muzeu. On je nekonečný čas a dlouhé trvání; je to hlavní bůh mithrovské hierarchie a tvoří a ničí všechny věci, jako Bergsonova durée créatrice (tvořivé trvání, pozn. př.). Je slunečním bohem. Lev je zvěrokruhovým znamením, ve kterém je slunce v létě, zatímco had symbolizuje zimu nebo vlhký čas. Takže Aion, bůh se lví hlavou a hadem kolem svého těla, opět představuje sjednocení protikladů, světla a tmy, mužského a ženského, tvoření a ničení. Tento bůh je zobrazován se zkříženými pažemi a v každé ruce drží klíč. Je duchovním otcem sv. Petra, protože ten také drží klíče. Klíče, které drží Aion, jsou klíče k minulosti a budoucnosti.
Starověké tajemné kulty jsou vždy spojeny s božstvy, která mají ráz duševních průvodců. Některá z těchto božstev jsou vybavena klíči podsvětí, poněvadž jako strážci dveří hlídají sestup zasvěcených do Imma a jsou vůdci k mystériím.
Hekaté je jednou z nich. V našem snu klíč je klíčem k městu Toledu, takže musíme uvažovat symbolickém významu Toleda a města. Jako staré hlavní město Španělska bylo Toledo velmi silná pevnost a opravdový ideál feudálního msta, útočiště a pevnost, která nemohla být zvenčí snadno dobyta. Město představuje jakousi celost uzavřenou v sobě, moc, která nemůže zničena, která existovala po staletí a bude existovat po mnoho dalších staletí. Proto město symbolizuje totalitu člověka, postoj celosti, která nemůže být rozdělena.
Město jako synonymum pro ipse (Selbst, angl. self, ústřední archetyp celosti, pozn. překl.), pro psychickou celost je starý a dobře zná my obraz. V Oxyrhynchovských rčeních Ježíšových například čteme; "Město vybudované a opevněné na vrcholku vysokého vrchu nemůže padnout ani se nemůže skrýt." A: "Usilujte proto o to, abyste poznali sami sebe a budete si vědomi, že jste synové všemohoucího Otce: a poznáte, že jste ve městě božím a vy jste to město." V Codexu Brucianus existuje koptské pojednání, ve kterém najdeme myšlenku Jednorozeného (Monogenes) nebo jediného syna Boha, který je též Anthropos, to jest Člověk. Je nazýván městem se čtyřmi branami. Město se čtyřmi branami symbolizuje myšlenku celosti; je to jedinec, který vlastní čtyři brány ke světu, čtyři psychické funkce a tak je obsažen v ipse (self, Selbst, pozn. př.). Město se čtyřmi branami je jeho nezničitelná celost - jednota vědomí a nevědomí.
Takže tyto hlubiny, tato vrstva nejzazšího nevědomí v našem snu, obsahují současně klíč k jedincově úplnosti a celosti, jinými slovy k vyléčení. Význam "celý" (ang. "whole") nebo "celost" ("wholeness") znamená učinit svatým (holy) nebo vyléčit (healing). Sestup do hlubin přinese vyléčení. Je to cesta k totálnímu bytí, k pokladu, který trpící lidstvo věčně hledá a jenž je ukryt na místě hlídaném strašným nebezpečím. Je to místo prapůvodního nevědomí a současně místo vyléčeni a spásy, protože obsahuje klenot celosti. Je to jeskyně, kde žije drak chaosu a je to také nezničitelné město, čarovný kruh neboli temenos posvátný okrsek, kde všechny odštěpené části osobnosti jsou sjednoceny.
Použití čarovného kruhu nebo mandaly, jak je nazýván na Východě k léčebným účelům je archetypická představa. Když je někdo nemocný. nakreslí Pueblo Indiáni v Novém Mexiku do písku mandalu se čtyřmi branami. Uprostřed vybudují takzvaný domek na pocení nebo léčebný domek, kde se pacient podrobí kůře vypocením. Na zem léčebného domku je namalován další čarovný kruh, který je tak umístěn do středu velké mandaly - a uprostřed něho je nádoba s léčivou vodou. Voda symbolizuje vchod do podsvětí. Léčebný proces v tomto obřadu je jasně analogický symbolice, kterou nalézáme v kolektivním nevědomí. Je to individuační proces, identifikace s celostí osobnosti, s ipse (self, Selbst, pozn. př.). V křesťanské symbolice je celostí Kristus a léčebný proces pozůstává z imitatio Christi. Čtyři brány jsou nahrazeny čtyřmi rameny kříže.
Had v jeskyni v našem snu je přítelem B. C., hrdiny raného dětství snícího, do něhož produkoval všechno, čím se chtěl stát a všechny ctnosti, jichž chtěl dosáhnout. Ten mladý přítel je v míru s hadem. Je dítě bez Zrady, je nevinný a doposud neví o žádném konfliktu. Proto má klíč ke Španělsku a moc nad čtyřmi branami.
(Z knihy: Analytická psychologie - Její teorie a praxe - str. 114-133)